Možná jsme si zvykli přemýšlet o nebi jako o cílové stanici. Teď jsme tady, nějak to zvládneme, a když všechno dobře dopadne, jednou se dostaneme tam.

Richard Rohr nabízí mnohem odvážnější obraz: nebe se v nás může začít hromadit už teď.

Ne až jednou. Ne až budeme hotoví. Ale cestou.

V knize Slzy věcí píše o proměně člověka. Používáme pro ni různá slova: obrácení, probuzení, osvícení, růst. Jenže všechna míří k něčemu podobnému – člověk nezůstává celý život stejný. Život nás někam vede. A někdy nás tam vede právě skrze to, co jsme si vůbec nevybrali.

Nejsme přímka

Mně se na tom líbí jedna věc. Duchovní život pak není úkol: vyber si správný směr a hlavně z něj nikdy neuhni.

Tak jsme to někdy v církvi dostali. Vydrž. Dodržuj. Nezpochybňuj. Hlavně neselži.

Jenže skutečný život takhle nevypadá.

Přijdou vztahy, které nás změní. Přijdou chyby. Ztráty. Zklamání. Něco se rozpadne. Něco, o čem jsme si byli naprosto jistí, najednou přestane fungovat. A občas zjistíme, že cesta, kterou jsme považovali za objížďku, byla ve skutečnosti cestou dál.

Rohr se tady opírá o psychologa a teologa Geralda Maye a připomíná rozdíl mezi vůlí a ochotou. Vůle chce mít cestu pod kontrolou. Ochota dovolí životu, aby mě proměnil.

To je docela rozdíl.

Možná cílem není být dokonalý, ale celistvý

Rohr v této souvislosti sahá také k C. G. Jungovi. Člověk podle něj hluboko v sobě tíhne k celistvosti. Někdo tomu říká štěstí, někdo spása, někdo zralost. Možná ani nepotřebujeme najít správné slovo.

Důležitější je zkušenost, že nás život zve dál.

Ne k tomu, abychom byli bezchybní.
Ale abychom byli celí.

A to znamená přijmout i části svého příběhu, které bychom nejraději vymazali. Svoje pády. Slzy. Selhání. Otázky. Věci, které jsme nepochopili. Dokonce i to, co nás bolelo.

Právě tady se Rohrův pohled potkává s jeho další velkou myšlenkou: Bůh není přítomný jen v tom, co označíme jako duchovní, správné a povedené. Boží přítomnost prostupuje skutečnost mnohem hlouběji. Svět není místem, ze kterého máme k Bohu utéct. Je místem, ve kterém se s ním učíme setkávat.

A co když už jsme na cestě do nebe?

Tohle mě na tom baví asi nejvíc.

Možná otázka nezní:

„Dostanu se jednou do nebe?“

Možná zní:

„Kolik nebe už nechávám vstoupit do svého života?“

Kolik je ve mně dnes větší svobody než před deseti lety?
Kolik potřeby soudit druhé už jsem dokázal pustit?
Kolik věcí už nemusím mít pod kontrolou?
Kolik lidí se vedle mě nemusí bát být sami sebou?
Kolik bolesti se ve mně pomalu proměnilo v soucit?

Tohle všechno může být nebe.

Ne jako odměna na konci. Ale jako způsob, kterým se člověk postupně učí žít.

Rohr dokonce naznačuje, že opačný stav – život bez směru k celistvosti, uzavřený ve strachu, kontrole a oddělenosti – už v sobě nese něco z pekla či očistce.

A najednou nebe, peklo ani očistec nejsou jen otázkou „kam jednou půjdu“.

Jsou také otázkou:

„Čemu dovolím, aby ve mně rostlo dnes?“

Možná tedy nejdeme celý život k nebi.

Možná se učíme nechat nebe, aby cestou rostlo v nás.