Bylo to v Římě, v Nepomucenu. Dorazil jsem v tričku a kraťasech. Sutanu nenosím ani v zimě, takže by bylo zvláštní ji vytahovat zrovna kvůli biskupovi.
Na místě byl kněz, kterému to očividně vadilo. Krátký pohled, cvaknutí fotoaparátu a poznámka:
„Takto jdete na setkání s biskupem?“
Později ještě dodal, že bych se měl stydět.
Neodpověděl jsem. Nemělo smysl vysvětlovat, že oblečení není projev neúcty.
Samotné setkání s biskupem Františkem Trstenským bylo spíš setkáním s tímto knězem. Neustále si bral slovo, doplňoval ostatní a strhával pozornost na sebe.
Biskup poslouchal, klidně, beze známky podráždění. Na poznámky o mém oblečení nijak nereagoval.
Když se setkání chýlilo ke konci, biskup se postupně loučil se všemi.
Tomu knězi řekl prosté „sbohem“.
Pak se obrátil ke mně, usmál se a řekl:
„Jakube, rád jsem vás poznal.“
O pár dní později mi napsal:
„Vaša česká misia má v sebe niečo veľmi evanjeliové: byť s ľuďmi, deliť sa s nimi o ich každodennosť a prinášať Krista viac prítomnosťou než slovami. Skutočne si Vás pamätám – nie podľa oblečenia, ale podľa vnútorného svetla a pokoja, ktorý z Vás vyžaroval.“
Tohle mi stačilo.
Kraťasy už nenosím – ochladilo se.
Tričko mám pořád.
A toho kněze chápu: asi jsem mu narušil jeho jistoty, jeho řád, jeho způsob, jak se svět drží pohromadě.
