ONDŘEJ RADA působí jako lektor malby ve svém ateliéru na pražských Vinohradech. Atmosféru podkrovních prostorů provoněných terpentýnem vyhledávají malí i velcí, kteří tam přicházejí s hlavou plnou každodenních starostí a odcházejí klidnější a uvolněnější. S Ondřejem jsme si povídali o jeho vztahu k umění i o odvaze sedět v tichu a tvořit.
„Proces malování vyžaduje odvahu trpělivě sedět v tichu a najít si čas na rozhovor s vlastní duší.“
Ondřeji, mohl bys krátce představit sám sebe a svou činnost v ateliéru?
Jsem introvert, který už překročil padesátku. Vyrůstal jsem v rodině, kde bylo umění přirozenou součástí života, neodmyslitelnou a důležitou. Můj táta, Miroslav Rada, byl skvělý malíř, máma Jarmila Radová krásně maluje dodnes a mladší bratr Vojtěch maluje i sochá. Už od čtyř let jsem tvrdil, že chci být malířem, což se mi splnilo. Jsem solitér pohybující se mimo trendy, a abych mohl zůstat ve svém malování svobodný, začal jsem mimo jiné i učit. S manželkou Renatou jsme založili ateliér, kde se věnujeme dětem i dospělým. V tomto podkrovním prostoru původně pracoval můj otec a později jsme si pronajali i vedlejší ateliér po malířce Růženě Tůmové, která své obrazy podepisovala RŮT. Tam probíhají dětské kurzy.
Jaké byly začátky ateliéru? Jak jste získávali kurzisty?
Náš ateliér je taková „hospoda na Mýtince“, protože se nachází ve čtvrtém patře bez výtahu. Když jsme začínali, nikdo kromě přátel o nás vlastně nevěděl. Postupně se utvářela skupinka dospělých, zpočátku našich známých, kteří přicházeli po práci obtížení nejrůznějšími starostmi. Potřebovali si psychicky odpočinout, načerpat síly. Brzy zjistili, že malování je naplňuje, řekli o nás zase svým známým a takto si nás našli různí lidé. Žádnou reklamu jsme si nemohli dovolit a veškerý čas jsme do poslední chvíle věnovali rekonstrukci. Pak se jako zázrakem objevilo několik dětí, které měly zájem chodit, a my jsme k nim přidali svoje vlastní a také děti našich nejbližších kamarádů. Později jsme pro děti vymysleli ještě sobotní tematické dílny a příměstské výtvarné tábory. Rád pro ně vyrábím výtvarnou motivační scénu a s manželkou dětem někdy sehrajeme i úvodní scénku, protože to navodí atmosféru a přiblíží dané téma. Výsledek toho náročného dne je pro všechny obvykle velmi radostný.
Kurzy dnes máme v podstatě zaplněné lidmi od zhruba čtyř let až do osmdesáti. K tomu ještě nabízíme přípravku na přijímačky na střední a vysoké umělecké školy. Mám velkou radost z toho, že téměř všichni ti, kteří se řídili našimi pokyny a průběžně se připravovali, přijati byli.
Občas z této naší „bubliny“ i vystoupíme, například jsme s manželkou uspořádali v Emauzském klášteře výtvarnou dílnu pro ženy s rakovinou prsu.
Jaký je tvůj osobní vztah k výtvarnému umění?
Umění je podle mého názoru propojení talentu, řemesla, rozumu a citu. Je skvělé, když se v něm ještě projeví i něco navíc – duch, který dílo oživuje.
Připadá mi, že dnes jako by se mohl stát malířem každý, aniž by předtím zvládl výtvarnou řeč. Každý chce být hned umělcem… Tomuto nešvaru říkám „císařovy nové šaty“. Výtvarná řeč je vlastně v něčem dost podobná řeči hudební. Také mluví slovy kontrastu mezi tichými a hlasitými tóny, mezi souzvuky vyznívajícími teple či studeně. Míšením barev vznikají různé mezitóny. Obraz má také svoji kompozici, ve které má své místo harmonie i disharmonie, rytmus linií a tak dál. A zmíněné kontrasty můžeme využít nejen barevné, ale třeba strukturální – mezi pastózní a řídkou barvou, mezi výraznými tahy štětce a malbou hladkou či mezi tenkou linií a plochou. Samozřejmě existují i kontrasty v rámci obsahu, v rámci tématu. Můžeme ale zůstat i jen v něžné monochromní barevnosti a akcentovat poezii. S tím vším se dá pracovat a budovat abstraktnější komorní skladbu či expresivně pojatou symfonii monumentální figurální kompozice.
„Umění inspiruje. Pro mě je formou modlitby. Lidé cítí, že přesun do tohoto ‚jiného‘ světa je ozdravný.“
A jaký je mezi hudební a výtvarnou řečí rozdíl? Co se snažíš svým kurzistům zprostředkovat?
Hudba plyne v čase. Na výtvarném umění je pro mě naprosto úžasné, že v čase neplyne. Můžeme všechno pořádně pozorovat, komunikovat s ním, „naslouchat“ mu a nechat pracovat fantazii a myšlenky na základě toho, jak k nám dílo promlouvá. Je důležité nezůstat u prvního plánu – to je krajina, to je portrét, tohle jen nějaké skvrny – a myslet si, že jsem obraz či sochu přečetl a pochopil. Dílo v nás totiž postupně vyvolává různé emoce a ty se, dopřejeme-li oné nonverbální komunikaci čas, postupně proměňují a třeba konkretizují. Začneme si všímat detailů i toho, jak je obraz namalovaný, rozkrýváme jeho obsahové vrstvy. Nemusíme všemu rozumět, aby nás to oslovilo, kultivovalo, vyburcovalo, vyvolalo důležité otázky a chuť hledat odpovědi nebo „jen“ dalo příležitost tiše spočinout. Budeme-li výtvarné „klepat“, bude nám otevřeno. Umění má moc člověka proměnit, je to vláha pro duši. Proto se snažím lidem zprostředkovat zážitek ze vzniku obrazu.
Jaká je tvoje vlastní tvorba? Jakým způsobem v poslední době pracuješ?
Ve svých obrazech se pohybuji od reality k abstrakci a zpět. Často obrazy propojuji. Maluji z hlavy, obraz si sám „říká“, co je právě třeba, a já se to snažím nepřeslechnout a „odpovídat“. Je to vzrušující detektivka! Moje nejoblíbenější médium je olej, ale v poslední době se hodně věnuji kombinovaným technikám a papíru. Je pro mě důležité obraz dokončit, pokud je to jen trochu možné, a po dokončení s ním ještě nějakou dobu zůstávám jakoby spojený pupeční šňůrou. Obraz je něco jako schránka na emoce, je s ním spojená konkrétní vzpomínka nebo pocit, poselství. Dívám se na něj – už ne jako tvůrce, ale jako divák. A najednou vím, že je obraz hotový.
Kurzisté bezpečnou bublinu ateliéru vyhledávají, aby dosáhli určité duševní rovnováhy. Je to tím, že během dvou hodin strávených malbou věnují určitý ničím nerušený čas jen jí? A putují tak pomalu k hlubšímu poznání, případně usebrání?
Otázka je, kolik času – a prostředků – jsou lidé, kteří kurzy navštěvují, ochotni obětovat. Patří k tomu totiž i pravidelné navštěvování galerií, při kterém se toho dá opravdu hodně naučit. Například pokoře. Možná je to tedy spíše investice než oběť. Pokud se takovému „investování“ někdo průběžně věnuje, může se skutečně významně posunout. Pokud ale člověk svůj čas umění nedá, ani umění na něj nemá čas zapůsobit, natož jej proměnit.
Proces malování je sám o sobě terapeutický, protože člověka přenese do úplně jiného světa. Najednou jako by se ocitl uvnitř obrazu, přestane řešit problémy, které jinak neustále dokola omílá v mysli… Malování nabíjí a vnáší do života například krásu. Pozor, umění samozřejmě nemusí být za každou cenu jen krásné. Může, jak jsem řekl, i burcovat, upozorňovat na nehezké události. Ale rozhodně by se nemělo stát jen pomníkem šokující ošklivosti nebo přesládlého kýče. V každém případě umění dokáže člověka stimulovat, inspirovat. Pro mě je formou modlitby. Lidé vnitřně cítí, že i jen krátkodobý přesun do tohoto „jiného“ světa je ozdravný.
Jak dokážeš u člověka, i naprosto zablokovaného začátečníka, vyhmátnout, co potřebuje, aby se uvolnil a dokázal vůbec začít? A jak najdeš něco, na čem se dá dál stavět?
Když do kurzu přijde někdo, kdo ze základní školy neudržel v ruce štětec, je potřeba se s ním hned dohodnout na motivu, který ho skutečně oslovuje a dělá mu radost. Klidně to může být i složitá věc, důležité je, aby mu dávala smysl. Mám zkušenost, že když něco od samého začátku dělám s radostí, je velká šance, že to dobře dopadne, protože s tím nebudu v nitru bojovat.
Ke každému kurzistovi se snažím přistupovat individuálně, „na míru“. V okamžicích, kdy se člověk ocitne na pomyslné křižovatce, neví, jak dál, a nedokáže v malbě pokračovat, se mi osvědčilo nabízet více možností, kudy se vydat. V tom vidím svůj hlavní úkol, protože bez hlubší výtvarné zkušenosti se v takových chvílích dá těžko něco vymyslet. Řeknu například: když budeš pokračovat tímto způsobem, bude to vypadat tak a tak. Nebo se můžeš vydat druhou cestou, která zase taková a taková. V ateliéru navíc dodržujeme pravidlo v žádném případě nekritizovat práci druhých, neradit, pouze a jedině chválit. Významně to přispívá k pocitu bezpečí a snazšímu uvolnění. Břemeno poukazování na skutečně problematické chyby a odpovědnost za radu na sebe v pravý okamžik beru já. Chyby ovšem jsou, jak víme, skvělé, protože se z nich člověk může hodně naučit.
U starší generace by taková nabídka několika různých cest osvobozující, protože tito lidé byli většinou vedeni velmi přísně a očekávala se od nich stoprocentní úspěšnost ve všem. Jak se z takového perfekcionistického nastavení vymanit?
Je pravda, že starší kurzisté více ocení nabídku než diktát, ale úspěšní být chtějí. Možná se celý život učíme přijmout sami sebe včetně chyb a nedokonalostí, nasadit ego ohlávku, což ovšem neznamená zcela rezignovat na ideály. Někdo zas potřebuje upozaděné sebevědomí posílit.
V umění by řemeslo a kreativita měly být v rovnováze, aspoň taková je naše zkušenost. V kurzech vidíme, že u dětí tak do jedenácti či dvanácti let je potřeba hlavně rozvíjet fantazii, podpořit dětský magický svět. Krásné ho popsal Jiří Trnka ve své Zahradě. Pak obvykle nastává krize dětského výtvarného projevu, kdy si děti začnou uvědomovat, že to, co nakreslí nebo namalují, neodpovídá skutečnosti. V tu chvíli je dobré jim nabídnout první část nové cesty – techniky a motivy, které jim umožní tvořit víc podle reality, aby ji dokázaly lépe ovládnout a později se znovu vrátit k fantazii a tvořit naučené řemeslo. Druhou částí této cesty je ryzí abstrakce, například malby emocí. S manželkou se dospívajícím dětem snažíme pomoci určité emoce či témata přiblížit tak, aby je mohly výtvarně abstraktně uchopit. Úspěch je, když toto období překlenou a výtvarné „kutění“ neopustí.
Když jsme u touhy uspět – několikrát jsem v ateliéru zažila, že někdo s tvojí pomocí namaloval opravdu pěkný obraz, ale doma mu ho tak zkritizovali, že ho smutně schoval do sklepa a už se k němu nikdy nevrátil. Proč se to děje?
To je jednoduché. Dnešní společnost je doslova masírovaná fotografií, fotografickou realitou. Lidé porovnávají namalovaný obraz s přesným zachycením reality na snímku – či svojí představou o ní. Stylizované individuální pojetí pak nemá šanci obstát, i když je často mnohem živější, intimnější, osobnější, a především kreativnější. Říkávám kurzistům: tomu člověku navrhněte, ať si to zkusí namalovat sám…
Dokážeš také určit, co přesně kurzista potřebuje, aby sebral odvahu? Někteří lidé mají například obavy z příliš velkého plátna, jiní se zase bojí používat bílou a černou. Samozřejmě tu můžeme hledat paralely s duševním stavem, třeba se strachem se jednoznačně vymezit…
Určitě to tak je. Kdybych to vztáhl na obraz: když používáš pouze nevýrazné, nekontrastní barvy, pohybuješ se jakoby v mlze, kde nejsou vidět jasné kontury. Za určitých okolností to může být i velmi poetické, meditativní, ale většinou je to problematické, zvláště pro začínající kurzisty, protože co dělá v rámci výtvarné řeči věci plastickými? Světlo a stín, světlá a tmavá barva. Jejich kontrast. Když krajinu nebo architekturu osvítí slunce, najednou do ní vrhne plasticitu, světlo a stíny a všechno ožije a získá hloubku. A když slunce zajde, scéna se zase jakoby zploští, což si uvědomí nejvíce ten, kdo maluje v plenéru. Nesmělé kurzisty vedu k odvaze učinit razantnější krok, protože když se člověk dokáže výtvarně vyjádřit jednoznačněji, může se mu ulevit a nahlédne život trojrozměrně, ne jen plošně.
Jaké typy lidí chodí k tobě do ateliéru? Jak s nimi pracuješ? Můžeš to nějak zobecnit?
Nejrůznější. Věkem, povahou, prací, koníčky i sociálním prostředím, v němž vyrůstali a žijí.
Dlouho jsem vycházel z přesvědčení, že když chce člověk něco dělat, měl by se to pořádně naučit – a na tom trvám, zvláště u mladších lidí. Jenomže pak se ke mně začali hlásit starší kurzisté, mezi čtyřicítkou a sedmdesátkou, unavení prací, zotavující se po těžké nemoci nebo procházející truchlením. Uvědomil jsem si, že tihle lidé potřebují spíš něco terapeutického, cítit se dobře a odnášet si domů pozitivní emoce. Takže jsem sám za sebe musel přistoupit ke kompromisu a přestat důsledně řešit, co malují a jak. Důležité bylo, aby je to oslovilo a měli z toho radost. Pokud někdo nemá „umělecké ambice“ a maluje si jen sám pro radost, tak ho v tom rád podpořím, a pokud se chce někdo zaměřit na techniku, věnujeme se technice. Snažím se své kurzisty dovést k obrazu, který je uspokojivý. Vyžaduje to oboustrannou trpělivost. Často jim musím nějaký detail nakreslit na papír, aby zhruba viděli, jak daná věc při tom kterém osvětlení asi vypadá nebo jak můžou postupovat dál. Dá se říct, že učím lidi vidět.
Dostáváme se k závěrečné otázce o kráse a významu plenéru – malování v přírodě. Tvoji kurzisté mají každoročně možnost účastnit se skoro týdenního pobytu někde v malebném prostředí, kde mají mnohem více času komunikovat s okolím a přenášet tyto pocity do obrazu. Jaký má podle tvého názoru takovýto pobyt přínos?
V každém případě má společenský rozměr – účastníci si můžou popovídat s lidmi, které sem přivedl stejný zájem, stráví několik dní uprostřed přírody, na čerstvém vzduchu, mnohem dál od běžných starostí než obvykle, což je všechno velmi pozitivní a posilující. A nesmíme pominout ani závěrečnou vernisáž, která celé činnosti dodává na vážnosti. Kurzisté mají příležitost vidět své obrazy v komunikaci s pracemi ostatních na podobné téma – ideálně na pozadí neutrální bílé zdi. Samozřejmě tu opět vyvstávají paralely s komunikací se světem i s vlastním nitrem.
Když chce člověk skutečně malovat, je při tom nesmírně důležitý alespoň občasný prožitek ticha. Říká se, že ticho je hlas Boží. My už dnes bohužel nejsme na ticho zvyklí. V podstatě se ho bojíme, protože nám v hlavě začnou vyskakovat různé nepříjemné myšlenky, obavy a podobně. Většina lidí touží po zábavě a rozptýlení, neustále chceme něco poslouchat, v obchodech i v kavárnách nám dokola pouštějí hudbu, většinou bohužel ne právě hodnotnou. Kdo nechodí s mobilem a sluchátky v uších, jako by nebyl… A tak už v tichu vlastně nedokážeme žít, což je špatné, protože nám ze života uniká přítomný okamžik. Jsme roztěkaní a v podstatě jen přebíháme stereotypy, vstřebáváme střípky životů druhých a ten vlastní nám zatím protéká skrz prsty. Někdy bychom už možná ani nevěděli, co si s ním počít. Nechce se nám nad tím zamýšlet, protože se samozřejmě zakrátko objeví úvahy třeba o konečnosti našich životů, což je velké tabu. Takže samotný proces malování, ať už v ateliéru, anebo v plenéru, vyžaduje určitou míru odvahy. Abychom dokázali trpělivě sedět v tichu a našli si čas na důležitý rozhovor se svou duší.
Rozhovor vedla Viola Somogyi.
Ondřej Rada
Ondřej Rada je český malíř a výtvarník. Studoval malbu na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole a knižní ilustraci a grafiku na Výtvarné škole Václava Hollara a na Akademii výtvarných umění. S manželkou Renatou vede Ateliér Rút na pražských Vinohradech.
