M. Scott Peck začíná svou knihou jednoduchou větou: „Život je těžký.“ Ne jako stížnost, ale jako základní pravdu, bez které se nedá vyrůst. „Jakmile jsme to skutečně pochopili a přijali za své – pak už se život nezdá tak těžký,“ píše hned v úvodu. Je to první krok: přestat se divit tomu, co k životu patří.
Podle Pecka je každá bolest i problém příležitostí k růstu. „Život je série problémů. Chceme je řešit, nebo nad nimi naříkat?“ ptá se. Bolest přitom nepřehlíží, ale vysvětluje ji: „Učíme se díky bolesti, jež provází naše setkání s problémy a jejich řešení. Každé poučení bolí.“
Klíčem k dospělosti je podle něj kázeň – nikoli jako tvrdost, ale jako schopnost zacházet s realitou. Peck rozpracovává čtyři nástroje, které tvoří její základ: odklad uspokojení, přijetí odpovědnosti, oddanost pravdě a vyrovnávání extrémů. Tyto principy jsou praktické a zároveň hluboké. O odkládání uspokojení píše například na příběhu ženy, která si vždy dala „polevu dortu jako první“ – a stejný vzorec přenášela i do práce. „Odklad uspokojení je způsob rozvržení strastí a slastí života tak, abychom zvětšili slast,“ vysvětluje.
Velkou část knihy věnuje odpovědnosti. Peck popisuje rozdíl mezi neurotikem, který si bere odpovědnost za všechno, a člověkem s poruchou osobnosti, který odmítá odpovědnost za cokoli: „Neurotik si bere příliš mnoho odpovědnosti; člověk s poruchou osobnosti příliš málo.“ Skutečná dospělost podle něj začíná tam, kde člověk dokáže rozlišovat, co je jeho a co není – a jednat podle toho.
Dalším velkým tématem je pravda. „Duševní zdraví spočívá v trvalé oddanosti realitě,“ zdůrazňuje Peck. Realitu však nechápeme jako statickou – je potřeba ji neustále revidovat. Peck přirovnává náš vnitřní svět k mapě: chceme-li dojít tam, kam směřujeme, musí být přesná. „S mapami se nerodíme; musíme si je vytvořit… a stále opravovat.“ Tady vysvětluje, proč se lidé někdy brání pravdě – mapa, kterou by bylo nutné přepsat, je příliš pohodlná.
Peck popisuje také přenos – situaci, kdy člověk jedná podle starých, dětských map i v dospělých vztazích. Uvádí například příběh pacienta, který se v dětství naučil nevěřit rodičům a později nerozlišoval, že ostatní lidé jsou jiní. „Je velice těžké se vzdát něčeho, co kdysi tak dobře fungovalo,“ píše. Přesto je to nezbytné pro růst.
Kniha není teoretické dílo. Je plná skutečných příběhů lidí, kteří se učili žít pravdivěji, a zároveň příběhů, kde změna nebyla možná právě proto, že člověk zůstal přilepený ke svému strachu. Peckův styl je přímočarý, někdy ostře pravdivý, ale přitom lidský. Nabízí čtenáři doprovod, ne soud.
Nevyšlapanou cestou je kniha pro ty, kdo chtějí chápat sebe i druhé. Nevede ke snadnosti, ale k opravdovosti. Ukazuje, že růst není náhoda, ale každodenní volba. A že svoboda – ta skutečná – přichází tam, kde se člověk přestane bát podívat do hloubky svého života. Právě proto je to kniha, ke které se člověk může vracet v různých obdobích – a pokaždé objevit něco nového.
Peck, M. Scott. Nevyšlapanou cestou : nová psychologie lásky, tradičních hodnot a duchovního růstu. Překlad Jan Jařab. Praha : Argo, 1996 (třetí vydání). ISBN 80-7203-036-1.
