Nemám strach. Jsem asi nerozumný, ale nemám strach. Co Bůh chce, to se stane. Ale před cestou do Brazílie jsem se šel podívat na papamobil, který měl být odeslán do Brazílie. Byl celý uzavřený a prosklený. Když chceme být s tím, koho máme rádi, s přáteli, chceme komunikovat, a ne jet na návštěvu v krabici ze skla. Ne. Nemohl bych přijet navštívit tento lid tak velkého srdce a být zavřen do krabice ze skla.
A když jedu v autě po ulici, otevírám okýnko. Abych mohl vystrčit ruku a zdravit lidi. Chci říct: buď všechno, nebo nic. Buď se cestuje tak, jak se má, nebo se necestuje. Komunikace napůl není dobrá. Děkuji – a v tom chci být jasný – vatikánské bezpečnosti, za to, jak připravila tuto cestu, s velkou pečlivostí. A také děkuji bezpečnostním složkám Brazílie. Opravdu, velmi. Protože se o mě starají, aby se mi nestalo něco nepříjemného. Něco, co by se mohlo přihodit, někdo, kdo by mě mohl zranit… to se může stát. Všechny bezpečnostní síly pracovaly velmi dobře. Ale vědí o tom, že mi v této věci chybí disciplína. Ale ne že bych se chtěl chovat jako nedisciplinované děcko. Ne. Ale protože jsem přijel navštívit lidi a chci se jich dotýkat.
Sull’aereo che da Rio de Janeiro faceva ritorno a Roma, la sera del 28 luglio, Papa Bergoglio è tornato sul tema della sicurezza.
Díky menším bezpečnostním opatřením jsem mohl být blíž lidem, objímat je, zdravit, bez pancéřovaného auta… je to bezpečné věřit lidem, opravdu. Jistě, vždy je nebezpečí, že se najde nějaký blázen… ano, ale když je tu blázen, který může něco provést: ale je tu také Pán, eh! Ale také vytvořit pancéřovou bariéru mezi biskupem a lidem je bláznovství. A já dávám přednost jinému bláznovství: být venku! Blízkost nám všem dělá dobře.
