Když si člověk uvědomí, že by se mu „přehojovka“ hodila, například prásknout dveřmi, když máme oči, které nic jiného neslyší než ty rány dveřmi… a vždycky, když bouchnou dveře, řekne: „Dále!“, protože nic jiného neslyší. A to člověka začne rozčilovat.
To je tehdy, když se mu něco nelíbí – ale zároveň je to i něco, co se mu líbí. A to známe i ze svých zkušeností. Jdete večer po přepychové Národní třídě nebo po Příkopech, a říkáte si: „Támhleto by se hodilo jako dárek k Vánocům.“ Je to období šílených nákupů, někdo řekne: „To je hezké,“ a vy si řeknete: „Aha, to by byl hezký vánoční dárek.“ Líbí se mu to.
A co se líbí Bohu? Možná to zní zvláštně, ale Bohu se líbí sám Bůh. To není nic z toho, co známe my.
My se sobě líbíme vždycky. A když se nám něco na sobě nelíbí, tak se sice trochu zamračíme, ale nakonec si řekneme: „Stejně to jinak neumím.“ Zato Bůh je čirá pravda.
A čirá krása. A čiré dobro. To je ono.
A když Bůh spočívá sám v sobě, pak o to my prosíme. Třetí prosba Modlitby Páně… dalo by se říct, že to vlastně ani není prosba. Je to výkřik, touha.
To třetí je: „Buď vůle Tvá.“ To bývá napsáno i na parte. A každý si řekne: „Co se dá dělat… on si to přál… musíme toho nebožtíka doprovodit.“
Chtěli bychom ho mít jako „božtíčka“, ale zatím je z něj „nebožtíček“. Tak tedy: „Buď vůle Tvá.“ Je to zvláštní formulace, která se někdy vysvětluje i vojensky: disciplína je podřízení vlastní vůle vůli vyšší, odpovědné. A Bůh je tou odpovědnou vůlí – jinak by to nebyla pravda. Člověk může být pravdivý a přímý, ale v tom našem chápání zodpovědnosti není Bůh odpovědný v lidském smyslu – a přesto není nezodpovědný.
Co je to vůle Boží? No… je to sám Bůh. Když prosíme o jeho vůli, prosíme o to, aby On sám byl přítomen i zde na zemi.
Jenže většina lidí si pod „vůlí Boží“ představí katastrofu: „Zlomil jsem si nohu – stala se vůle Boží.“ Ale nikdo neřekne: „Vyhrál jsem milion – stala se vůle Boží.“ Nebo: „Dneska jsem měl fantastický oběd – stala se vůle Boží.“ Proč ne?
Vůli Boží často spojujeme jen s neštěstím. A pak si říkáme, že Bůh je svévolný – dělá si, co chce – a my jsme jen jeho poddaní, tak co s tím naděláme, že? A tak rezignovaně řekneme: „Buď vůle Tvá.“
Ale takové chápání je zkreslené. Je to jako kdybyste někomu řekli: „Já tě musím milovat.“ No děkuju pěkně! To není láska. Nebo: „Já ti musím poděkovat.“ – „Tak to radši neděkuj.“
Nikdo by neměl nic „musět“, ani lásku. Jak říká svatý Pavel: „Nikomu nebuďte nic dlužni – leda vzájemnou lásku.“
A tak to má být i s vůlí Boží: Ať to klape nahoře – tak ať to klape i dole. Aby nebyl rozdíl mezi nebem a zemí. Aby to všechno fungovalo dohromady – a nevrzalo to nikde mezi.
Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Bůh je:
- Svatý.
- V nepřístupném světle.
- Dokonalý.
A člověk před touto dokonalostí nemůže obstát – pokud sám není očištěn, vytříben, dozrálý. Člověk, který prosí o to, aby se Boží vůle stala, tím vlastně říká: „Ať to svaté, co je v nebi, pronikne i mnou.“
Abych nepřekážel. Nepřekážel tomu jedinému svatému, který chce ve mně přebývat. Ten, kdo je ve mně hnací silou lásky. Aby ve mně působil.
To je vůle Boží.
A někdy to trápí i zpovědníky, i přátele, i nás samotné. A tak si to někdy řekneme obráceně: „Abych neblbnul.“ No jistě. Ale to je negativní přístup.
Vůle Boží je On.
A já, který jsem stvořen k Jeho obrazu, se mu mám stále víc podobat. Ale jsem opředený pavučinami své vlastní vůle, přikrytý slupkami své pilnosti, vkusu a nevkusu. A to, co Bůh učinil jako dobré, může zářit jen skrze ty nánosy, které jsem na to nalepil.
A když prosím, aby se stala vůle Boží, prosím zároveň o očistu. Abych byl opravdu tím, čím mě Bůh zamýšlel.
Je to jako stříbrný tác, který je zašlý. Stříbro je stříbro – ale musí se vyleštit. Nejdřív špína pryč, potom leštit.
A když je vyleštěný, vidíš se v něm. Tak i my – až budeme očištěni – zjeví se v nás obraz Boží.
Jiří Reinsberg (30. března 1918 Brno – 6. ledna 2004 Praha) byl český katolický kněz a spisovatel.
