Mohu se vždy o Někoho opřít
Na svůj křest vzpomínám v různých obdobích svého života různě. Odehrál se na konci srpna před třinácti lety. Nebyl ani uváděn do vztahu s Velikonočními událostmi a nebyla jsem na něj připravována v katechumenátu. Došlo k němu kvůli mému přání, aby byli pokřtěni moji synové. Můj křest se původně stal podmínkou jejich křtu. Přesto se ale odehrál o něco později, kdy tento důvod už pominul a místo něj nastoupil důvod časový. Kněz, který mě na křest začínal připravovat, musel odejet na studia. A tak jsem svůj křest prožila jako událost, kterou jsem teprve po čase mohla začít lépe chápat.
Kněz, který mě křtil, mě předem upozorňoval, že se v mém životě nic nezmění. Asi nechtěl, abych měla nějaká nereálná očekávání. Přesto tento den v mém životě změnil prakticky všechno. Byla jsem tím překvapená a také i vyděšená, protože nebylo snadné to zvládnout. Ještě tentýž den jsem si uvědomila, že jinak říkám modlitbu Otčenáš. Že Boha oslovuji jako Otce. A tak jsem později snadno porozuměla výkladům o tom, že se křtem stáváme adoptivními Božími dětmi.
Při křtu jsem poprvé zažila vnímatelnou milost Boží, kterou jsem později zažívala i při jiných svátostech. Bylo to poprvé v mém životě a tato zkušenost mě na nějaký čas nějak vzdálila od dění toho konkrétního dne, a vnímala jsem sama sebe jako fyzicky o kousek vzdálenější od lidí, se kterými jsem si byla dříve velmi blízká.
Po pozdějších těžkých zkušenostech a zápasech v reakci na latinské exorcismy, jsem si s odstupem času uvědomila i to, že křest byl pro mě skutečně velkým exorcismem, který ale proběhl velmi jemně. Tenkrát pro mě vlastně ještě nerozpoznatelně.
Křest jako vstup do společenství zpočátku tak jednoznačný nebyl. Fakticky, fyzicky jsem se naopak ocitla mezi křesťany naprosto sama. Farní společenství ani druhý kněz ve farnosti můj křest nezaznamenali a s křestní kmotrou jsem se rozešla po prvních odezvách na reakce změny mého vnitřního života. A tak jsem vstup do církve a poznávání křesťanských pravd prodělávala trochu krkolomně. Napřed jsem byla namísto do společenství uvedena spíš do pouště.
Fakticky jsem onu společenskou rovinu křtu jako vstup do křesťanského společenství ve větší míře zažila až s nástupem ke studiu na Jaboku. Byla to velmi zvláštní cesta. Chtěla jsem nějak doplnit chybějící katechumenát a ocitla jsem se rovnou na místě, kde se o víru zápasilo. Ale přesto to bylo ono místo, kde se mi podařilo s podporou zpovědníka dělat první krůčky, a vstoupit také fakticky, fyzicky a vědomě do společenství církve.
Nebyla vždy období, kdy jsem svůj křest viděla jako dobrou událost svého života. V těžkých krizích jsem volala po známé minulosti a za skutečnost, že jsem pokřtěná byla, jsem knězi neděkovala. Vyslechl i tak tvrdá slova, že odpověděl, že podruhé by to už takto neudělal.
Dnešní pohled na můj křest už je ovlivněn mnoha znalostmi, které jsem četla, slyšela a také sama prožívala v roli kmotry při křtu dítěte. Vedle skutečnosti mého mateřství, ke kterému jsem si došla cestou, která šla proti Božím přikázáním, jsem se z nabídky Boží dostala navíc do role biřmovací kmotry maminky tří dětí a do role kmotry malého děvčátka. Tyto vztahy vnímám jako dary z Boží ruky. Vztahy a role, které bych bez onoho křtu nikdy nemohla mít. A přijímám je jako výměnu za všechny ty vztahové roviny s lidmi, které mým křtem rychle zanikly.
Křest vnímám jako onu bránu, která otevřela dveře k setkávání s Kristem ve svatém přijímání a otevřela nabídku ke svátosti pokání. Zpočátku bylo pro mne přijímání Těla Kristova spojeno se zvláštními stavy, které se promítaly do fyzických odpovědí mého těla. Začalo se viditelně třást, a to je věc, které dodnes nerozumím a nesetkala jsem se s žádným výkladem podobné zkušenosti. V přípravě k přijímání jsem se dozvěděla jedinou větu. Jen to, že to jsme prostě nestihli. A tak jsem k této svátosti přistupovala s jedinou znalostí, kterou jsem si toho dne přečetla v Katechismu. A sice, že je třeba dodržet hodinový půst. A tak jsem se i v této věci učila z vlastní zkušenosti a následných pozdějších vysvětlení duchovních nebo z katechezí na charismatických konferencích.
Křest pro mě znamenal zánik mnoha blízkých vztahů a navázání nových. Byl pro mě destrukcí starého a vlastně i po třinácti letech se vnímám spíše na chaotickém staveništi než na zřetelně budované stavbě Božího chrámu pro přebývání Ducha svatého. Bývám velmi vyčerpána a čas od času směřuji k rezignaci a znovu potřebuji pomoc, abych se stavěla na nohy. Je to stálý boj, který křtem začal.
Onu větu, kterou mi kněz před křtem řekl, že se křtem nic nezmění, vnímám velmi rozporuplně. Změnilo prakticky všechno, ale přitom se nezměnilo to, co bych si přála, a tak s tímto faktem polemizuji a rozhodně mi překáží v pokoře přijímání Božího plánu s mým životem.
Často se vracím také k původnímu důvodu svého křtu, a sice spáse svých synů. Jejich věk je nyní 18 a 15 let a je logickým zápasem o víru.
Ale stále je přítomno ono spojení mé a mých dětí se křtem mým a jejich vlastní vírou, a vnímám, že tam někde stále chybí krok k vlastnímu rozhodnutí a uvěření, že spásu Bůh nabízí také pro mne. Já jsem o křest původně nežádala, protože ve mně byla větší víra v to, že pro ně záchrana možná není.
Toto všechno jsou nějak dozvuky, odpovědi a reflexe na můj křest. Vítězství a prohry v zápase o život z víry. A skutečnost mého křtu doprovází silná zkušenost v tomto už víc než třináctiletém období se silou modlitby kněze, který mě pokřtil a každý den se za mne s láskou modlí a Bůh doplňuje sám to, co mi nemohl předat kvůli spěchu, ve kterém se všechno v té době odehrálo.
