Bohatství živého společenství
Pokřtěna jsem byla ve vesnickém kostele, když mi bylo asi 6 týdnů. Naše rodina byla a je nepraktikující. Význam křtu jsem si začala uvědomovat až před několika lety. V domově pro kněze ve Staré Boleslavi jsem se seznámila s knězem, který mě připravoval k přijetí svátosti smíření, eucharistii a biřmování. V této době jsem se seznámila s řádovou sestrou, která mi též na mé cestě víry pomáhala. Stala se mojí biřmovací kmotrou.
Již od svého dětství jsem věděla, že jsem pokřtěná, ale nevěděla jsem, co to vlastně znamená. Když jsem byla starší, vždy jsem se hrdě ve všech dotaznících hlásila ke křesťanské víře. Ale proč, to vlastně nevím. Můj manžel pocházel z praktikující katolické rodiny, ale v době, kdy jsme se seznámili, již do kostela nechodil. Svatbu jsme v kostele též neměli. Po narození mých dvou dcer jsem trvala na tom, aby obě dvě byly pokřtěny v katolickém kostele. Manžel o křest dětí nestál, i když si jeho maminka před smrtí velmi přála, aby její vnoučata byla pokřtěna. Připravila pro ně i dárek ke křtu. Já jsem na křtu trvala, a tak obě dcery pokřtěny byly. Protože jsem věděla, že manžel byl v katolické víře vychován, žádala jsem ho, aby mně některé věci, kterým jsem nerozuměla, vysvětlil. To ale vždy odmítal. Celé roky jsem hledala, ale neumím popsat co.
Po rozpadu našeho manželství jsem se začala zabývat astrologií, numerologií, výkladem karet. Absolvovala jsem několik placených kurzů, ale stále to nebylo to, co jsem hledala. Bylo mi doporučeno přečíst si Bibli. Náhodou jsem se setkala s jednou paní, která chodila na biblické hodiny. Nabídla mi, že můžu chodit s ní. Protože hodiny začínaly až po skončení mše svaté, a já jsem nevěděla, kdy bohoslužba přesně končí, rozhodla jsem se, že budu chodit i na mši. V kostele jsem si sedala do zadní lavice, abych měla přehled a příliš na sebe neupoutávala pozornost, když bych nevěděla, co mám dělat. Po několika návštěvách jsem cítila, že chci věcem rozumět, že chci vědět víc. Poprosila jsem moji známou, aby mi vysvětlila průběh mše svaté, kdy se vstává, kleká apod. Protože ve Staré Boleslavi je dům pro staré kněze, domluvila mi schůzku s knězem, který si na mě udělal čas. Jeho první větu nikdy nezapomenu. Řekl, že musíme začít hlubokou orbou. A začal. Naše povídání přešlo naprosto spontánně na přípravu k prvnímu svatému přijímání. Nikdo mi nic nevnucoval, nikdo mě o ničem nepřesvědčoval. Dnes, když se dívám zpět, vidím, jak zcela nenápadně vstoupil Bůh do mého života.
Po prvním přijetí eucharistie jsme v pravidelných hodinách pokračovali. Tentokrát to byla příprava na biřmování. V té době jsem prožívala velmi těžké období a svátosti byly pro mne velkou posilou. Vzpomínám si, jak jsem v modlitbách často naléhavé prosila o pomoc. V té době jsem se seznámila s mojí budoucí biřmovací kmotrou, která mi v mém duchovním životě hodně pomohla.
Z mého křtu si nic nepamatuji, protože jsem byla kojenec. Moji rodiče mě nenaučili modlit se, ani mně o Bohu nikdy nevyprávěli, přesto si mě Pán svou milostí přivedl k sobě. Je to pozoruhodné a sama se tomu čím dál víc divím.
Velkým duchovním prožitkem bylo pro mne biřmování. Příprava trvala 2 roky a já jsem k ní přistupovala zodpovědně. Snažila jsem se udělat si na přípravu čas, nezameškat ani jednu hodinu. Pán mi dal zakusit svou přítomnost při udílení této svátosti. Též jsem si uvědomila, jak velké je bohatství živého společenství pokřtěných lidí a to, že já do tohoto společenství patřím. To je pro mne velký dar, jako i různá přátelství, která mám s věřícími, a trvají již několik let. V církvi jsem našla druhý domov. Zažila jsem zde přijetí od pro mne naprosto cizích lidí, a to na základě naší společné víry.
Je též pravda, že moje vlastní rodina se mi odcizila. Mé dvě provdané dcery nechápou mé postoje. Ptají se mne, proč najednou chodím do kostela apod. Je pro mne velmi těžké jim nyní předávat víru. Ale i v tuto chvíli věřím, že Pán může i to, co je v lidských očích nemožné.
