Ideál nebo utopie
Na úvod se musím omluvit za to, že nedokážu popsat, co pro mne znamená můj křest, a přitom se vyhnout vyprávění o mé cestě k víře. Pokusím se to zkrátit a zjednodušit, ale vyhnout se tomu nejde.
Pocházím z nevěřící rodiny a základní školu jsem absolvovala před listopadem 1989 a nepamatuji se, že bych v této době o křtu něco slyšela. Poprvé jsem o křtu slyšela až na střední škole, kam jsem nastoupila v září 1989. Tam jsem se v hodinách dějepisu a občanské výchovy začala dozvídat něco o křesťanství a poprvé jsem četla i evangelia. Jedna spolužačka se svěřila, že se připravuje na křest. I když jsem v té době ještě o Bohu a víře skoro nic nevěděla, cítila jsem, že je to něco velmi důležitého. Jiná spolužačka nám přinesla ukázat stuhu, kterou dostala, když byla pokřtěna jako dítě (možná místo křestní roušky). Opět jsem měla pocit, že díky tomu, že byla pokřtěna, má něco, co mi chybí. Na střední škole jsem také začala hledat něco, co by můj život naplnilo a dalo mu smysl. Zkoušela jsem i jógu a různé meditace, zajímala se o posmrtný život… Vyprávění evangelií se mi sice líbilo, ale spíš jsem to brala jako takový ideál nebo utopii, která nemá s životem nic společného.
Rozhodující pro můj obrat k víře (a zájem o křest) byl nástup na vysokou školu. Svou roli sehrálo i zklamání z rozdílu mezi tím, co jsem od studia očekávala, a realitou. Nečekaně těžce jsem také snášela odloučení od rodiny a život na koleji. Ale právě jedna ze spolubydlících můj život zásadně ovlivnila. Oslovila mě svým chováním, které bylo úplně jiné, než na co jsem byla zvyklá. Vyzařoval z ní zvláštní pokoj, klid, vyrovnanost. Jednou se mi při debatě nad prací z filosofie svěřila, že je věřící. V tu chvíli mi došla souvislost jejího klidu a vyrovnanosti a toho, co jsem četla v evangeliích. S ní jsem se také poprvé dostala do kostela na mši svatou a poznala živé společenství věřících vysokoškoláků. Díky nim a knězi, s kterým jsem se jejich prostřednictvím seznámila, jsem ztratila předsudky, které jsem do té doby měla o katolické církvi. (Pramenily, jak z podání církve v hodinách dějepisu, tak z jejího obrazu v románech a filmech.) Nový pohled na církev jakoby zbořil zeď, kterou jsem nevědomě stavěla mezi sebe a Boha. Jednoho dne jsem ve svém srdci poznala, že Bůh existuje a má mě rád. Tehdy pro mne začal mít význam i křest.
Záhy po poznání, že Bůh existuje, jsem se začala modlit, abych mohla být pokřtěna a mohla tak patřit k Bohu a jeho lidem. Nevím, kde jsem tuto formulaci ve svém srdci vzala, ale přesně takto jsem to cítila. Po určité době jsem se na křest začala připravovat. I když jsem ze začátku velkoryse souhlasila s dvouletou přípravou, nakonec se mi i roční příprava zdála nekonečná. Opravdu jsem toužila stát se Božím dítětem a neoddělitelně s touto touhou šla i touha po svatém přijímání.
Co jsem prožívala při vlastním křtu, ani nedokážu slovy popsat. Bylo to nevýslovné štěstí, radost a obrovský pocit klidu v srdci. Když jsem za chvíli i poprvé přijala Kristovo tělo, bylo to pro mne tak silné, že jsem mohla jen klečet a radovat se z Boží přítomnosti. I když dnes díky studiu teologie vím, že jsme vlastně měli být i biřmováni, jsem ráda, že jsem tuto svátost přijala až o několik let později, protože už křest a první svaté přijímání byly tak silným zážitkem, že bych snad další ani neunesla.
Co pro mne tedy znamená křest? Znamená pro mne být Božím dítětem, patřit k Bohu, který mě oslovil svou láskou, a k církvi. Křest pro mne také znamenal bránu k dalším svátostem, hlavně k eucharistii. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla chtít křest odložit, protože ještě nejsem připravená. Naopak jsem se ho nemohla dočkat a byla si jistá, že kdybych čekala, až připravená budu, tak se asi nikdy nedočkám. Brala jsem ho, a beru, jako dar od Boha, který si nikdy zasloužit nemůžeme. Samozřejmě cítím i zodpovědnost, abych svým životem a jednáním zůstávala tomuto daru věrná a co nejlépe s ním nakládala. Na druhou stranu je to i jistota, že to podstatné se stalo už vlastním křtem a že mi ho nikdo (ani já sama nějakým neuváženým jednáním) nemůže vzít. Můžu říct, že pro mne znamenal začátek nového života (i když jsem se asi změnila méně, než bych si přála). Ostravu, kde jsem byla pokřtěna, považuji za své druhé rodné město a vzpomínám na ni s velkou láskou.
Jsem Bohu vděčná i za to, že jsem křest prožila až takto v dospělosti. Považuji za velký dar, že jsem mohla vnímat a chápat, co se při něm děje. Pokud se to vůbec pochopit dá. I když se ten prožitek nedá popsat, nosím ho ve svém srdci a raduji se z něj.
