Život bez Boha si nedovedu představit
Co pro mě znamená můj křest? Především veliký dar Božího milosrdenství. To, jak Bůh vstoupil do mého života a jak jej následně vedl, je tak podivuhodné, že když se dnes obracím zpátky, abych nad tím přemýšlel, vidím, že to byl doopravdy zázrak. Přesto, že jsem nebyl ve víře vychováván a že se u nás v rodině o víře nemluvilo, byl jsem v jedenácti letech pokřtěn. Komu poděkovat? Především Hospodinu a pak také několika lidem z farnosti, kteří na tom mají veliký podíl. To, že jsem mnohým věcem ještě nerozuměl, je pravda, ale vykročil jsem na cestu a začal poznávat to, co tato svátost do života křesťana přináší. Uvědomit si pravý význam křtu, pochopit to, že jsem dítětem Božím, že mám podíl na Kristově kněžství, že jsou mi odpuštěny hříchy, že jsem členem katolické církve, mi trvalo dlouho, a i dneska při opakování křestního slibu stále objevuji, co mi tato svátost do života přinesla. Pak následovaly další svátosti, biřmování a eucharistie. A tak jsem se stal plnoprávným členem Kristovy církve. To mi přineslo velikou vnitřní radost, ale zároveň jsem cítil i velikou odpovědnost. Ovšem křest byl tím prvním krokem a i když jsem při samotném obřadu křtu necítil nějakou proměnu, přesto jsem byl označen nezrušitelným znamením křesťana a ..proměněn“ jsem vlastně byl. Uvědomění si vážnosti této svátosti přišlo až mnohem později. Nedovedu si moc dobře představit, že bych prožíval život bez Boha, zvláště v tom věku dospívání, kdy je to pro člověka docela nelehké období. To, že člověk patřil do společenství, že se měl kam vrátit, když odbočil z cesty, to, že měl v srdci ten Boží hlas, který mu v nelehkých situacích pomáhal, je obrovským darem. I přesto, že člověk protestuje proti některým věcem, něco se mu nelíbí, přesto, že má pocit, že to půjde bez Boha lépe a nějaký čas to i funguje, přesto přes všechno se nakonec vrátí k Bohu a rozpomene se na to, že byl pokřtěn a že je Božím dítětem a že má v srdci to nezrušitelné znamení a že to prostě a jednoduše bez Boha nejde.
Pokud bych měl svůj křest k něčemu přirovnat, tak bych ho přirovnal k zápisu do hudební školy, například na hru na klavír. Člověk se ve svém dětském věku nadchne pro hru na klavír, vidí, jak pěkně hraje někdo z jeho blízkých přátel, jak hrají někteří dospělí a chce umět hrát taky tak pěkně, něco ho k tomu přitahuje. Tak nezbývá nic jiného, než se nechat zapsat do hudební školy a začít cvičit. No a ten zápis, to je ten první krok k tomu, aby člověk něčeho dosáhl, aby se naučil hrát. A pro člověka, který chce patřit do společenství věřících, je křest tím zápisem, tím prvním krokem k tomu, aby se něčemu naučil a něčeho dosáhl. Potom přichází období, kdy opadne prvotní nadšení a přestože nějaké výsledky jsou, není to úplně ono, člověk musí vynakládat veliké úsilí a zdá se, že to nikam nevede. To se týká jak hry na klavír, tak našeho vztahu k Bohu. Možná, že je toto přirovnání trochu nešetrné, ale mám pocit, že vystihuje tu podstatu věci. Že totiž, ať‘ se to týká víry, chození do kostela, modlení anebo hry na klavír, vždy je potřeba, aby se do těchto věcí člověk zapojil naplno. Pokud to nevezme vážně a nepůjde do toho srdcem, nebude to stát za nic. Písmo a slovo Boží se pro nás stane prázdnou literou a z hry na klavír zbude pouhé tlučení do kláves. No a ty pravé výsledky našeho snažení jsou vidět až po mnoha letech a pak při našem pohledu zpátky budeme moci říct ..díky Bohu“ za to, že jsme mohli začít. Dnes už jsme věřící, dnes už umíme hrát a to, že jsme začali a vytrvali, je opravdu podivuhodné. Křest byl u mě tím úvodním vykročením na cestu, po které dneska jdu. Je to cesta úzká a někdy i nepohodlná, ale přináší naději. Jsem stále v mnoha věcech na začátku, ale pokud vytrvám a budu chtít nalézt pravdu a budu se modlit, pak jistě na té cestě nebudu sám a na konci cesty už to nebude jen jako v zrcadle, jen jako v hádance, ale tváří v tvář.
