Cítil jsem tak živou a silnou přítomnost Boží
V rámci své osobní reflexe, co pro mne znamená přijetí svátosti křtu, bych chtěl uvést, že křest nebyl v mém životě zlomovým okamžikem, ale spíše součástí delšího procesu, který má více důležitých momentů. Byl jsem pokřtěn jako dospělý. Cesta ke křesťanství u mne vedla přes jednotlivá přátelství s lidmi, se kterými jsem studoval a později pracoval a u nichž jsem viděl, že jejich život má dobrý směr. O své víře mluvili otevřeně a i mě zvali na různá setkání. Rozhodl jsem se, že bych mohl křesťanství zkoumat, jestli na něm něco je. Tak jsem začal navštěvovat v křesťanských společenstvích (KS) kurzy alfa. První kurz alfa se konal na horách a já jsem byl raději v přírodě než zavřený v místnosti. Kamarád mě tedy vybídl, abych se dalšího kurzu alfa opět zúčastnil, neboť jsem nezkoumal pořádně (tím, že jsem chodil po výletech). Ani druhý běh mě však více neoslovil. Protože jsem však chtěl poctivě říci, že jsem prozkoumal všechna témata, a i při druhém běhu mi jedno téma uteklo, šel jsem na toto chybějící téma do třetího kurzu alfa. A tentokrát mě diskuze s jednou účastnicí velmi zaujala. Uměla o věcech víry hovořit jinak. Svou profesí byla učitelka, byla schopná mluvit zajímavě a svá tvrzení vyargumentovat. Začal jsem poté občas chodit do jednoho křesťanského sboru a začal jsem se sám modlit. Toto období vyvrcholilo hlubokým zážitkem, který jsem prožil v kostele sv. Ignáce na Karlové náměstí v Praze. Kolega z práce se mě zeptal, jestli s ním nechci zajít na mši svatou. Souhlasil jsem, ačkoli jsem jí moc nerozuměl. Po mši jsem však cítil tak živou a silnou přítomnost Boží, že jsem kolegovi řekl, ať se do práce vrátí sám, že ještě chvíli setrvám. Po tomto zážitku jsem začal cítit potřebu křtu. Nevěděl jsem, k čemu přesně je dobrý, ale věděl jsem, že to říká Písmo, že si to tedy přeje Bůh, a Jemu jsem věřil a právě na Božím životě jsem chtěl mít větší účast. Po zážitku živého Boha jsem se chtěl stát skutečným křesťanem. Díky kurzům alfa jsem znal prostředí KS, proto jsem se zeptal tamního pastora, zda by mě nepokřtil. Nebyl proti tomu, dokonce řekl: „Můžu tě pokřtít hned druhý den v Sázavě.“ Doporučil mi ale ještě o tom více přemýšlet a modlit se, abych zkoumal svůj život, svoje hříchy a také hledal, kde je moje místo. Uposlechl jsem ho. Postupně jsem zjistil, že KS v Praze Stodůlkách vysvětluje některé otázky odlišně než KS na Sázavě. Nebyla tam jednota, ale co sbor, to jiný možný výklad. Zároveň jsem chodil na mše svaté do kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze a vnímal jsem tamní hluboká kázání, intelektuální, propracovaná. Jezuité byli zároveň lidé otevření ekumenismu. Mluvili o bratrech protestantech s úctou, kterou jsem v sobě choval i já. V té době jsem se zároveň přestěhoval do vsi cca 10 kilometrů za Prahou a nechtělo se mi dojíždět do sboru do Prahy. Začal jsem navštěvovat katolické bohoslužby (katolíci zde byli jediným křesťanským společenstvím široko daleko). Farnost měla nového mladého kněze, jeho kázání mě také velmi oslovovala. Proto jsem s ním chtěl probrat některé otázky, které jsem měl. On mě pozval na hodiny přípravy na křest, které již začaly běžet a kde již jednotlivá témata probíral s několika lidmi. Nechtěl jsem být katolíkem (i na základě toho, co vše jsme o nemravných katolících probírali ve škole při dějepisu). Na hodiny přípravy jsem však začal chodit a uviděl jsem hloubku, stabilitu a propracovanost katolické teologie a zjistil jsem, že to je cesta pro mě. Rozhodl jsem se tedy pro křest v katolické církvi. Období katechumenátu pro mě bylo velmi plodné. Na přípravách se probíral katechismus, setkávání se mi líbilo. Chodil jsem poctivě, témata jsem promýšlel. Dobře se mi v té době modlilo, vnímal jsem Boží blízkost. Našel jsem si dvě kmotry, které mě podporovaly. Pak se přiblížily Velikonoce a křtiny. Necítil jsem se dostatečně připravený a hodný. Začal jsem přemýšlet, zda křest přijmout nebo ne. Dostalo se mi podpory, abych ke křtu šel, že člověk nikdy není dostatečně hodný, že právě proto potřebuje Pána a Jeho milost ve svátostech. A tak jsem si dodal odvahy a na křtiny jsem šel. (Zpětně však vidím, že by bylo přínosné klidně i o rok křest odložit, více vše promyslet, usadit v sobě. Jeden z připravovaných to tak udělal a jistě to mělo smysl.) Obřad křtin byl moc hezký. Na slavnost přišli někteří mí přátelé, prožívali jej však se mnou i místní farníci a po bohoslužbě mi srdečně všichni blahopřáli. My pokřtění jsme také četli všechny přímluvy (původně jsme nechtěli, ale když nám kněz vysvětlil, že po křtu jsme bez hříchu, a když v tomto stavu vyslovíme přímluvu, je to účinnější, ujali jsme se toho s vroucnosti a nadšením. Dodnes si však vybavuji i to, že nám kněz zapomněl říci, že máme mít křestní roušku a že jsem se cítil špatně, protože díky této nevědomosti jsem ji samozřejmě neměl (pouze křestní svíci). Myslím, že je důležité vše na přípravách probrat, aby pak nebyl obřad ničím narušovaný. Po křtu jsem se snažil v sobě všechnu tu milost co nejdéle udržet, ale po určité době opět přišly hříchy, což pro mě bylo zklamání. Také jsem očekával, že díky křtu (potažmo biřmování a sv. přijímání) budu mít plnost Ducha svatého, rychleji proniknu do věcí víry a budu se modlit s větší účinností. Nic z toho nenastalo. Místo toho přišla postupně krize víry a musel jsem o víru bojovat, poctivě a usilovně hledat a namáhat se. Ještě zhruba měsíc jsme se dál scházeli na faře a probírali témata s naším knězem. Pak i toto ustalo. Abych mohl plněji žít z víry, začal jsem studovat na KTF UK, a tak se dál vzdělávat. Zároveň se snažím podporovat ty chvíle, kdy mi je Bůh blízký, pro mě je to především v přírodě. Křest je tedy pro mě na cestě zápasu o víru určitým znamením, že Bůh je mým cílem. Je výrazem mé důvěry Bohu, kterou jsem Mu dal, když On si jej pro člověka přál. Je ale nutné stále se snažit. Díky tomu, že je člověk křesťanem, má v ruce výzbroj, metody, kudy a jak jít, aby se žil dobrý život, který k cíli směřuje.
