Bylo mně nepokřtěných velice líto
První slova, která mě napadla hned, jak byla zadána otázka, jsou: ochrana, jistota. A co dál? To je přece tak jasné, že není, co psát. A pak za nějakou dobu najednou mnoho slov. A ta jsem si zapsala: výsada, vyvolení, právo, svobodné rozhodnutí, výhoda, bylo mi dáno. A pokusím se je rozvést.
Křest jsem vnímala již od dětství, vyrůstala jsem v rodině, kde narození dítěte znamenalo i křest, tedy běžný rituál, který patří ke každému novorozenci. Přípravy, jde se do kostela, vše je slavnostní, sejde se celá široká rodina. Že by vůbec bylo možné dítě nepokřtít, jsem ani netušila. Až později jsem s údivem zjistila, že je to možné, a velmi dobře si pamatuji na ten pocit. Bylo mi všech těch nepokřtěných líto. Nevím, kde se ten pocit vzal. Bylo to velmi zvláštní. Jako by byli někde jinde. Kde? A nemohli k přijímání a neslavili svátky jako my. Nevím přesně kolik mi bylo let, když jsem se takto zamýšlela nad lidmi, snad osm, deset a nemohla jsem to pochopit. Bylo to tajemné, někde se šeptalo, že ho ani nepokřtili. Zvláštní, jak si to dnes s odstupem času přesně vybavuji. Zdá se mi, že křest má pro mě možná větší význam, než jsem dosud vnímala.
Ano, je to výsada. Dnes je asi, více než dříve, hodně těch, kteří se nechávají pokřtít jako dospělí s odůvodněním, že jsou rádi, že je to jejich svobodná volba. Také jsem si to krátkou dobu myslela. Ale nedovedu si představit, že bych sama žila do dospělosti bez křtu. Vnímám ho jako zvláštní milost, která mi byla dopřána také díky víře mých rodičů, prarodičů, celé rodiny. Byla mi dopřána tato ochrana, ne alibisticky, ale jako něco navíc. Co není pro každého samozřejmostí. Přestože to nebylo moje vlastní svobodné rozhodnutí, ale samozřejmý úkon mých rodičů. Je to snad i poděkování Bohu za život dítěte, které rodičům daruje. A rodiče mohou poděkovat právě tímto odevzdáním, zaslíbením narozeného Bohu.
Jistě je spousta těch, pro které je to formální rituál. Určitě si neuvědomují hloubku a důležitost tohoto úkonu. Ale nevědomky tak dávají do vínku svému dítěti spojenectví s Bohem. Pokud nevedou praktický život křesťana, je na onom pokřtěném, zda se v dospělosti k Bohu obrátí, či bude-li brát svůj křest jako formalitu. Ale má už náskok, sice malý, ale přece jistý náskok – výhodu.
Mám dojem, že všichni, kteří byli pokřtěni jako děti a žijí praktikujícím křesťanským životem, nemusí vynaložit tolik úsilí, aby zůstali v tom jedinečném spojení s Pánem. Jistě mají velkou, ne-li větší zodpovědnost za svoje konání, ale nemusí nic dohánět. Řekla bych, že jsou ukotveni. I když mnohdy tápou, hledají smysl, sebe, bytí vůbec. Ale mají jiný základ, a tím jsou ve výhodě. Já osobně to vnímám jako něco, o co se mohu opřít. Přijala jsem, také jako dítě – bylo mi 14 – svátost biřmování, ale cítím v tom rozdíl. Tehdy to pro mě byla velká událost, slavnost, dojímalo mě to všechno. Byl to velmi emotivní hluboký zážitek. Ale dnes, teď, cítím, že křest byl tím důležitějším, přestože si ho nemohu pamatovat, byla jsem křtěna 7 dnů po narození. Takže na závěr mohu jen říct, že můj křest má pro mě hluboký duchovní význam. A nepřestávám Bohu děkovat za jeho velkorysost, za jeho milost, že mě přijal do společenství Božích dětí.
