Stáli jsme Boha příliš mnoho na to, abychom mu byli lhostejní.
Vzhledem k tomu, že jsem konvertita a rozhodnutí o tom, zda budu pokřtěn, za mě neudělal někdo jiný, ale jen já sám, by možná nebylo marné toto zamyšlení rozšířit ještě o jednu doplňující otázku. Mám za to, že tyto dvě otázky spolu velice úzce souvisí. Tou druhou otázkou je, jak jsem svůj křest tehdy prožíval.
Většina lidi, kterým byla tato otázka položena, zřejmě rozvine své myšlenky od pojmu a skutečnosti nového narození a ani v mém případě to asi nebude jinak. Také já jsem to tak viděl a prožíval. A vlastně to tak vnímám stále jen s tím rozdílem, že dnes už také mohu vidět důsledky svého křtu pro svůj život v něčem trochu jiném než tenkrát. Ale i tak se něco nezměnilo, a to bylo a je odumření starého člověka patřícího světu a narození pro nový život, život pro Boží království.
Tehdy, když se to stalo a já byl pokřtěn, vlastně se tak přehodila výhybka mého životního běhu a hodnotové orientace a nezřídka se stávalo, že jsem byl v prostředí, ve kterém jsem se dosud pohyboval (rodina, vrstevníci), sám (spolu s Ním) proti všem. Tato zkušenost nepatří jen do mé minulosti, nezřídka i v současnosti je to podobné. Není vždy a pro každého snadné zůstat stranou a veřejně se odlišit od druhých, byt‘ jsou i našimi kamarády a třeba i přáteli. Ti to v lepším případě nemohou či nedokážou pochopit a přijmout a prostě nám nerozumí. A v horším případě to pochopit a přijmout nechtějí a staví nás vůči sobě do negativních rolí, provokujeme je a neváhají nám život opepřit. A právě tyto chvíle se pak pro mě stávají výzvou, jestli když o něco jde a je třeba vyjádřit postoj víry, dokážu najít dostatek odvahy a síly a postavit se se svým přesvědčením do opozice, nebo jestli se kousnu do jazyka a poplavu tiše po proudu s většinou. Vnímám to jako jakousi obnovu křestního slibu v praxi. Každodenní život mi pod tímto úhlem pohledu přináší chvíle, ve kterých se osvědčuje, zda a na kolik jsem doopravdy odumřel starému a zda jsem doopravdy přijal nový život v Kristu a spolu s Ním. Křest je pro mě také jakousi jistotou toho, když Ježíš říká: Já jsem s vámi po všechny věky…, že mě v mých zkouškách nenechá samotného, pokud to sám nevzdám. A to je vlastně také taková výzva. Být mu svědkem víry, žít svůj život tak, aby byl svědectvím o naději plynoucí z křestního pramene.
Také bych ještě chtěl napsat pár slov o tom, co můj křest znamenal pro mé nejbližší okolí, rodiče. Když jsem rodičům v 16 letech řekl, že hodlám chodit na přípravu na křest, tak mi nebránili. Sami jsou matrikovými katolíky, a tak si zřejmě mysleli, že to bude mít na můj život asi takový vliv, jako měl ten jejich křest vliv na životy jejich. Když jsem byl konečně pokřtěn, mysleli, že můj zájem o náboženství skončí. To se ale šeredně zmýlili, protože pro mě to byl v mnohém začátek, a to ať už v životě ze svátostí, ve farním společenství nebo ve společenství mládeže atd. Na faru jsem i nadále docházel na náboženství, abych Krista a církev lépe poznal a rozvíjel svůj duchovní život. Začal jsem poznávat Pána tak nějak jinak než doposud, a to více zblízka, více osobněji. Možná to bylo proto, že teď byl On a Jeho láska se mnou a já s Ním, už jsem byl i já částí Něho a On byl částí mě. Co říci závěrem? Snad jen to, že svého rozhodnutí být křesťanem jsem nikdy nelitoval, i když v mém životě byla chvíle vážných pochybností. Nevím sice, kdo to řekl, ale řekl to moc hezky: Stáli jsme Boha příliš mnoho na to, abychom mu byli lhostejní. Přál bych si jen, abych svým životem mohl posloužit Pánu jako užitečný balvan pro jeho duchovní chrám.
