Vědomé, svobodné a radostné rozhodnutí se pro Boha
Byla jsem pokřtěna spolu se svými bratry v době porevolučního nadšení na žádost svých rodičů. V té době mi bylo sedm let. Příprava nebyla téměř žádná, a proto jsem si ani moc neuvědomovala, co se děje. Sami rodiče pokřtěni byli, ale víru nepraktikovali. Asi rok poté byla v naší škole možnost navštěvovat hodiny náboženství, a protože se přihlásila skoro celá třída, přihlásila jsem se i já. Paní katechetka připravovala pokřtěné děti na první svaté přijímání a ty nepokřtěné na křest. Pamatuji si, že se mi hodiny líbily, ale spíš proto, že byly vedeny volněji než povinné vyučování – mohli jsme si kreslit, zpívat, chodili jsme ven, atd. Do náboženství jsem chodila asi tři roky, během nichž jsem přistoupila k prvnímu svatému přijímání. Jelikož se pak katechetka odstěhovala, výuka skončila a s ní skončila i moje náboženská výchova. Po maturitě jsem odešla studovat do Prahy. Nikoho jsem zde neznala, dost se mi stýskalo a pociťovala jsem jakousi vnitřní prázdnotu. Začala jsem občas navštěvovat kostel, který byl blízko mé ubytovny. Zpočátku jsem postávala úplně vzadu a neúčastnila se ani celé mše. Dělalo mi ale velkou radost, že hodně věcí, které se v kostele četly, jsem znala z hodin náboženství. Postupně jsem se osmělila natolik, že jsem se posunula i trochu dopředu a seděla v lavici. Velmi jsem zatoužila po svatém přijímání. Koupila jsem si bibli a začala ji doslova hltat. Vzpomněla jsem si na několik málo svých svátostí smíření, a s velkými obavami jsem se na ni snažila připravit. V této svátosti, po letech přijaté, jsem zažila opravdové setkání s Kristem. Dodnes děkuji Bohu, že mi poslal dotyčného zpovědníka. Zakusila jsem velkou milost a měla pocit úžasného osvobození a obrovské radosti. A tady teprve začal můj vědomý život s Bohem. Začala jsem pak chodit do společenství mladých lidí, kde se stále více upevňovala má víra, a zapsala jsem se na přípravu na biřmování. Byla jsem moc ráda, že příprava ze začátku probíhala zároveň jako katechumenát, takže jsem přece jen o nic nepřišla. Přijetí svátosti biřmování jsem už vnímala jako opravdu vědomé, svobodné a radostné rozhodnutí se pro Boha. Postupem času jsem pochopila, že kromě momentu vlastního křtu, kdy je díky působení Boží milosti duše zbavena dědičného hříchu, je důležité se pro Boha rozhodovat stále znovu – každý den znovu chtít být Jeho, patřit Mu. Proto pro mne nabyla velkého významu obnova křestního slibu při velikonoční vigilii. To je událost, na kterou se vždycky moc těším – vyjádřit, že jsem šťastna, že jsem se svěřila do Božích rukou a že se chci stále znovu a stále věrněji rozhodovat pro Něho. Jak to vyznává i sv. Pavel v 2. listu Timotejovi: Vím, komu jsem uvěřil… Jak reflektuji svůj život, tak je pro mě víra a společenství s mým Bohem nejlepší věc, kterou jsem zatím kdy poznala. Dnes vidím život bez Boha jako prázdný a nesmyslný, protože směřuje jen ke smrti…a nic. Po těch letech, co prožívám svou víru, snad mohu říci, že už nějaké zkušenosti s Bohem mám. Byly to také samozřejmě i boje a počítám s tím, že ještě i budou. Už však vím, že Bůh není jen nějaký pasivní divák, dědeček na obláčku nebo krutovládce. Je to prostě ta nejúžasnější bytost, veliký a mocný, ale zároveň blízký a pozorný. Nedávno jsem jela okolo kostela, kde jsem byla pokřtěna. Je to taková zapadlá vesnička, ani nevím, jestli jsou v tom kostele ještě bohoslužby. S vděčností jsem říkala – Pane, tak tady to začalo – díky moc za všechno…
