Trápila mě tvrdost mého srdce
Než se pokusím reflektovat svůj vlastní křest, rád bych se alespoň krátce poohlédl za některými okolnostmi, které tuto událost předcházely. Pokřtěn ponořením jsem byl dne 17. 3. 1989 kazatelem Církve adventistů sedmého dne v Praze. Samotnému aktu křtu však předcházela léta duchovního hledání a touhy po naplnění duše Boží přítomností. Ačkoliv jsem navštívil mnohé církve (vždy byl ve mě ukryt malý reformátor, pídící se po pravdě) a nakonec po dobu několika let docházel do sboru Církve adventistů sedmého dne, přesto jsem si neustále uvědomoval bolestnou prázdnotu svého srdce. Znal jsem základní křesťanskou nauku, rozdíly a důrazy jednotlivých denominací, ale cítil jsem, že vše, zejména Kristus je tak nějak mimo mne. Věděl jsem, jak bych měl žít, ale v hloubi svého srdce jsem necítil touhu tak žít. Trápila mě tvrdost mého srdce. Tolik jsem toužil, aby bylo proměněno, ale nevěděl jsem, jak by se to mohlo stát. Až jednoho dne, byl advent roku 1988, jsem byl přítomen křtu jednoho mladého člověka v našem sboru. S ostatními jsem se modlil a zpíval a právě při zpěvu jedné písně jsem prožil něco, co změnilo můj život. Bytostně jsem cítil blízkost Krista. Jako by přišel jen a pouze za mnou. Poprvé v životě jsem si uvědomoval jeho svatost a čistotu a rovněž poprvé jsem vnímal naprosto zřetelně svoji nehodnost a hříšnost. Zároveň se svatostí Krista byla ale přítomna i jeho láska a já prožil nabídku, abych šel s ním a za ním. Prožitek odpuštění a naprostého přijetí způsobil, že mé srdce změklo. Tváří v tvář takové lásce jsem nemohl a už ani nechtěl jít dál bez Něj. Vyběhl jsem z modlitebny, chytil za rukáv prvního kazatele, který se mi postavil do cesty a vyhrkl na něj prosbu o křest. Tři měsíce nato, při prvním možném termínu, jsem tak prožil i já svůj křest ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Ačkoliv na své bratry a sestry adventisty vzpomínám rád a mám je rád pro jejich opravdovost, jejich řady jsem zhruba před 11 lety opustil a z milosti Boží jsem byl při vigilii na Bílou sobotu roku 2013 přijat do společenství církve římskokatolické na základě uznání platnosti mého křtu.
Můj křest se odehrál před 24 lety. Znamená pro mne i po takové době něco víc, než jen matnou vzpomínku na mokré křestní roucho? Musím říci, že ani „generační“ vzdálenost nijak neumenšila prožívání několika základních změn, které v mém životě tehdy nastaly. Daly by se shrnout do následujících bodů. Tak především, osobním setkáním s Kristem před křtem, jsem prožil jeho blízkost, která již nikdy z mého nitra nezmizela. Šeď každodenní rutiny, starosti a můj hřích pochopitelně způsobují, že nemám stále úsměv na rtech, ale vždycky jsem od té doby silně vnímal přítomnost Krista v nejhlubších vrstvách své duše. Okamžikem setkání s Kristem jsem také poprvé v životě prožil odpuštění. Naprosté a bezpodmínečné. Bytí se najednou z opravdu nesnesitelného stalo více než snesitelným, ba právě vítaným a radostným. Uvědomil jsem si, že nejen že nechci jít dál životem sám a žít si podle svého, ale něco starého, co jsem však do té doby velmi důvěrně znal a nebyl schopen opustit, najednou zemřelo. Pouta ke starému životu praskla a já se chytil těch nových. Až živelně mě zaplavila touha letět jako blesk vstříc tomu novému, ke Kristu. Každá minuta dne byla radostná, protože byla prožita s Ním. Jako bych se narodil do nového světa, jako bych se narodil poprvé a teprve skutečně. Vzhledem k výše napsanému, byl a je pro mne můj křest opravdu potvrzením slov sv. Pavla: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni, abychom jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce i my vstoupili na cestu nového života.“ Bytostně jsem si uvědomoval, že jsem z Boží milosti zemřel něčemu starému a vydal se na cestu nového života. Ačkoliv od události křtu uplynulo opravdu drahně let, je pro mne stále živou zkušeností, na kterou navazuji každý den. Žiji z víry, že mne Otec v Kristu přijal a připoutal k sobě pouty, které nic nedokáže zpřetrhat. Moje prvotní představa po obrácení a přijetí křtu byla, že nyní porostu v dokonalosti a svatosti a už je jen krůček k naprostému splynutí s Kristem. Léty jsem si bolestně uvědomoval, že cesta je mnohem delší, než jsem si myslel. A i když klesám a někdy se opravdu nemám rád za to, jaký jsem a že vlastní vinou nejsem ještě takový, jaký bych mohl být díky Boží milosti, kdybych jí tolik nepřekážel. Prožívání mého křtu mi denně zpřítomňuje Boží svatost i bezpodmínečné, neodvolatelné přijetí zároveň. A to je pro mne posila k odvaze věřit v Jeho lásku.
