Bůh, který naplňuje spravedlnost milosrdenstvím

Když začnu pěkně zostra, mohu říci, že křest je pro mě vším. Uvědomuji si klišé, které v tomto výroku lehce zaznívá, ale nemohu si pomoci. Silně mě oslovuje výrok apoštola Pavla v listu Filipským. „Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrátu.“ Snad si to mohu dovolit, protože jsem se pro Krista rozhodl dobrovolně v dospělosti. Byl to výsledek dlouhého hledání nejen Boha, ale také sebe sama.

Pocházím z nevěřící rodiny. V dětství jsem nenarazil na sebemenší náznak víry. Sem tam nějaká ta pověra, něco málo tradičních zvyků (zejména na Vánoce) a to bylo vše. Když jsem se ptal na kostely, dozvěděl jsem se, že to jsou jen památky na středověk, něco jako hrady. Pravda, bylo to ještě v komunismu a navíc v dělnické Ostravě, tak čemu se divit? Zhruba od osmi let mě začala znepokojovat představa smrti. Vzpomínám si velmi živě, jak učitelky na školním výletě nedovedly pochopit můj zájem o to, co je po smrti. K těm otázkám, kterými jsem je zahrnoval, mě vedl fakt, že jsme míjeli hřbitov a nešla mi do hlavy definitivnost a nesmyslnost smrti. „A to na všechno zapomenu?“ ptal jsem se soudružek nechápavě. „To se mi ani nebude nic zdát?“ Dostalo se mi vysvětlení, že po smrti se rozpadne můj mozek a tedy vše, co vím, myslím a jsem, zanikne. Následkem této materialistické odpovědi bylo mé propuknutí v pláč. Byl jsem ochromen tou hrůzou nicoty. Proč tedy teď jsem, když potom nebudu? To pak bylo zbytečné se narodit. Naštěstí jsem byl dítě a zanedlouho mě pohltily dětské zájmy a na tuto hrůzu, která je ještě daleko, jsem pozapomněl. Občas se vrátila, mnohdy bez zjevné příčiny a nutila mne přemýšlet, jak daleko to ještě je. Když mi bylo třináct, přišel 17. listopad a můj spolužák, náležící ke svědkům Jehovovým, mohl konečně říci, proč se občas choval tak divně. Rozhovory s ním odstartovaly (k velké nelibosti rodičů) mé hledání Boha. Když jsem se více obeznámil s jejich věroukou, zase jsem se s nimi raději rozešel. Hledal jsem dál. Infikován naukami svědků Jehovových jsem předem zavrhl všechny křesťanské církve a uchýlil se k východu. Jelikož mi to rozsah práce neumožňuje více rozvést, řeknu jen, že jsem byl zklamán. Ne, že by celá věrouka buddhismu, či hinduismu byla nezajímavá nebo nelogická, ale říkal jsem si, že pokud existuje pravda, pak musí být smysluplná ve svém celku. Nemůže hovořit o Bhakti a přitom umožňovat kastovní peklo. Nemůže mluvit o smyslu a přitom učit nesmyslný koloběh znovuzrozování, z něhož vysvobození spočívá v prázdnotě. Důležitou roli přitom sehrálo i sektářské pojetí skupin, které v Česku tyto nauky hlásají. Ještě jsem prozkoumal směry New Age. Znechucení se dostavilo brzy. Začal jsem se smiřovat s myšlenkou, že Boha nelze poznat. Pak jsem konečně narazil na svatého Františka z Assisi a díky jeho životopisu a duchovní pomoci mého drahého přítele jsem potkal Krista. Nemyslím tím žádný nadpřirozený zážitek, natožpak zjevení. Mé setkání s Kristem spočívalo v prostotě evangelijní zvěsti a v ponechání tajemství tam, kde jsou. Konečně tady byl Bůh, který miluje člověka takového, jaký je. Bůh, který naplňuje spravedlnost milosrdenstvím. Který ukazuje, co to znamená být člověkem. Kristus mě uchvátil tou ohromnou svobodou, která je ve spojení s Ním. Pokora najednou neznamenala strávit život v poníženosti, ale napřímit se, ačkoli páteř duše je zablokovaná a někdy bolí stát rovně. Díky tomu všemu jsem se mohl skutečně svobodně rozhodnout pro přijetí svátosti křtu v listopadu 1999. Co pro mě dnes znamená můj křest? Křest je pro mě něco, co mě jednou provždy spojilo s Pánem. Toto spojení mohu díky svátosti křtu naplno prožívat v dalších svátostech, zejména v eucharistii. Křest mi dal možnost hledět na své každodenní starosti z jiné perspektivy, z perspektivy Kristova kříže. Dal mi možnost vše svěřovat Bohu, který mě slyší a kterého mohu nazývat Otcem. Křest mi dal naději, že smrt nebude nic tak děsivého, jak jsem se bál, ale že to bude brána k radosti, která tu současnou nepředstavitelně přesahuje. Toho, že jsem křest mohl přijmout dobrovolně v dospělosti, si velmi cením. Spatřuji v tom dar svobody, který je pro mě v křesťanství podstatný. Myslím, že ti, kdo jsou pokřtěni v dětství, to mají v jistém smyslu těžší. Nesou si sebou nejen dar, ale také závazek, kterému nemusejí rozumět. Mohou žít v pocitu, že bylo o nich rozhodnuto bez nich, a to je může stavět do opozice, zejména pokud byli příliš nuceni k duchovnímu životu, který jim nic moc neříkal. Mé hledání mělo také za následek vytvoření úcty a respektu vůči každému, kdo své náboženství skutečně žije, a to i tehdy, když s ním nejsem schopen souhlasit ve všem. Jsem vděčný Bohu, že jsem ke křtu došel tímto způsobem a že se mohu nazývat křesťanem.

AutorHledání radosti