Následující řádky jsou výtahem ze seminární prací studentů KTF UK. Přináší různé pohledy na křest: ať už z pohledu křtu v dětství nebo po vědomém obrácení ve věku, když už člověk rozumově prožívá. Je zajímavé, že každého oslovuje trochu něco jiného. Pro každého má Pán připravenou jinou cestu. Co se prolíná všemi příběhy je skutečnost, že nás nejvíce zasahuje Boří Radost a Láska – opravdová, která se dotkne našeho srdce. Stejně tak i mnoho věcí můžeme zkazit, když nebudeme vnímaví skutečnosti, že jsem Boha stáli mnoho (dal za nás svého Syna), než abychom mu byli lhostejní.

Střípky Božího „drcnutí“

Před očima mi probíhají obrazy: potichu sedící strýc s Bibli v knihovně, letáček na zastávce autobusu, katolické kořeny mého manžela, který odešel za práci k nám do severních Čech, okouzlení sakrálním prostorem gotické katedrály, slzy v očích při zvuku varhan, obavy z těžkého porodu a nečekaný klid po přijetí Těla Kristova.

Nepokřtěný?

Že by vůbec bylo možné dítě nepokřtít jsem ani netušila. Až později jsem s údivem zjistila, že je to možné, a velmi dobře si pamatuji na ten pocit. Bylo mi všech těch nepokřtěných líto. Nevím, kde se ten pocit vzal. Bylo to velmi zvláštní. Jako by někde jinde Kde? A nemohli k přijímáni a neslavili svátky jako my. Zvláštní, jak si to dnes s odstupem času přesně vybavuji. Zdá se mi, že křest má pro mě možná větší význam, než jsem dosud vnímala. Ano, je to výsada. Dnes je asi, více než dříve, hodně těch, kteří se nechávají pokřtít jako dospěli s odůvodněním, že jsou rádi, že je to jejich svobodná volba. Také jsem si to krátkou dobu myslela. Ale nedovedu si představit, že bych sama žila do dospělosti bez křtu. Vnímám ho jako zvláštní milost, která mi byla dopřána také díky víře mých rodičů, prarodičů, celé rodiny. Byla mi dopřána tato ochrana, ne alibisticky, ale jako něco navíc. Co není pro každého samozřejmostí. Přestože to nebylo moje vlastní svobodné rozhodnutí, ale samozřejmý úkon mých rodičů. Je to snad i poděkování Bohu za život dítěte, které rodičům daruje. A rodiče mohou poděkovat právě tímto odevzdáním, zaslíbením narozenému Bohu.

Jak odradit

Jako osmileté dítě jsem jednou doma objevila Bibli, a tak jsem ji čítávala a modlila se a postupně jsem začala tajně chodit do kostela. Jednou se mi ale bohužel stalo, že jsem kostele potkala své spolužáky, kteří se mi vysmáli, protože jsem tam nepatřila. Bylo mi to lito, a tak jsem do kostela raději přestala chodit.

Vztekala jsem se a hádala s vychovatelkami a chtěla jsem tento ústav (jak se ostatně sám jmenoval) opustit a odejít někam, kde by člověk mohl prožívat naplno svou svobodu. Do jaké míry pro mne bylo těžké přijmout řadu nesmysłných nařízení jako např. povinnost zúčastnit se školní mše svaté, aby byl plný kostel před arcibiskupem atd.) a doslova „buzeraci““ některých osob.

Jsem ráda, že jsem prožila obrácení, i když na konvertity bývá občas pohlíženo spatra. Z vlastní zkušenosti totiž vím, jaký je život před obrácením a jaký je po obrácení.

Děsilo mě

Na jedné straně jsem věděla, že Bůh existuje, na straně druhé mě děsilo to, že se některých rituálu budu účastnit (např. líbání kříže). Vždyť i samotné pokleknuti není ve společnosti běžné.

Bůh v mém srdci začal konat. Bylo to nenápadné, jako hlas svědomí. Krůček po krůčku jsem začlenila Boha do svého života. A nyní. Liturgie, která mi přišla zdlouhavá a plná divných gest, je pro mě něčím, co má rád, smysl a krásu.

Křest je mou jízdenkou na cestě za Bohem. Cesta, na kterou jsem se vydala, nevede jen pěknou krajinou, má i svá temná údolí, ale je cestou na to nejkrásnější místo co existuje.

Zdroj radosti

Křest je pro mě zdroj radosti a možnosti být realistickým životním optimistou. Radost z toho, že přes svou hříšnost a lidskou slabost smím patřit ke Kristu a mám jeho prostřednictvím vztah k Bohu – vztah s Bohem, kterému smím říkat podle Kristova příkladu „Abba, Otče“. Vědomí osobního vztahu s trojjediným, všemohoucím, milujícím a odpouštějícím Bohem Vztahu s Bohem, který mne i druhé miluje účinně – necháme-li se jeho láskou proměňovat a nestavíme-li jí svou pýchou překážky.

Důvod

Ten hlavní důvod, nevysvětlitelná touha po něčem tajemném, vzdáleném, svrchovaném, pevném, jasném a jednoduchém, po něčem, či po Někom, kdo jediným gestem přebije všechny trumfy tohoto světa: bohatství, slávu, moc i čas, má odvěká touha po tom, kterému každé náboženství dalo své jméno, má touha po Kristu, třebaže jsem tenkrát nevěděl, kdo to je, a dnes to vím mnohem méně, to je ten hlavní důvod mého křtu a to pro mne můj křest znamená. Můj křest pro mne znamená jistotu spojení s Bohem, jistotu, že já mohu k němu a on může ke mně. Jistotu, že mu mohu důvěřovat a on mně. Můj křest ve mně vytvořil živé pouto s Kristem, daleko živější než všechno, co mne obklopuje. Můj křest je dnes mým životem, který si ani jinak nedovedu představit. Můj křest je stálý, nikdy nekončící rozhovor, který mi denně dává novou sílu. Můj křest je můj nový život.

Proti všem

Tehdy, když se to stalo a já byl pokřtěn, vlastně se tak přehodila výhybka mého životního běhu a hodnotové orientace a nezřídka se stávalo, že jsem byl v prostředí, ve kterém jsem se dosud pohyboval (rodina, vrstevníci) „sám“ (spolu s Nim) proti všem. Není vždy a pro každého snadné, zůstat stranou a veřejně se odlišit od druhých, kteří byť jsou i našimi kamarády a třeba i přáteli. Ti to v lepším případě nemohou či nedokážou pochopit a přijmout a prostě nám nerozumí. A v horším případě to pochopit a přijmout nechtějí a staví nás vůči sobě do negativních roli, provokujeme je a neváhají nám život „opepřit“. A právě tyto chvíle se pak pro mě stávají výzvou, jestli když o něco jde a je třeba vyjádřit postoj viry, dokážu najít dostatek odvahy a síly a postavit se se svým přesvědčením do opozice, nebo jestli se kousnu do jazyka a poplavu tiše po proudu s většinou.

Písmo svaté

To byla příležitost poznat „sdružení“, které Ježíš založil. Navštěvovala jsem pilně každý týden výuku na faře. Písmo svaté časem přestalo být nesrozumitelné, s pomocí Boží a církve Kristovy jsem objevila modlitbu a díky homiliím našeho pana faráře jsem dostávala několikrát týdně ujištění, že Bůh mě má rád. Křest je pro mě jistota, že jsem uvnitř. Už nejsem hledající bezdomovec. Žiji uvnitř těla Kristova a to je nekonečně víc než všechny nejučenější nauky světa.

Tajuplné a směšné

Jako jedenáctiletý chlapec jsem díky odpadlé pionýrské schůzce poprvé navštívil ze zvědavosti kostel. Vše bylo zahaleno kostelním podvečerním podzimním šerem, což působilo tajuplně. Na druhé straně bylo vše velice směšné. Nějaký pán v černé sukni šel zapálit svíčky, někdo stál a někdo klečel, někdo dostal oplatku do úst. Průšvih, který z mé návštěvy kostela druhý den ve škole byl, byl tak velký a ponižující, že jsem si řekl, že do kostela nikdy víc nevkročím.

Vzhledem k určitým změnám ve společnosti jsem ani ne za půl roku zatoužil opět se ulit ze schůzky a jít se podívat do toho tajuplného kostela znovu. Nebyl už tajuplný, ale okouzlil mě svou výzdobou, barevností a překvapením, když na konci ke mně přišel člověk v nějaké kutně ze středověku a řekl: ,,ahoj, jak se jmenuješ? Máš super kolo, můžu se svést?“ A to byl okamžik zlomu, kdy jsem se začal motat okolo kostela a čekal na toho pána, který mě místo postávání u zadních dveří pozval, ať si klidně sednu někam blíž a přijdu si třeba pro křížek. Takový byl prvopočáteční krok k mému vzdálenému křtu.

Otevřela srdce, oči a mysl

Toto „ale“ bylo kardinální. Když jsem přijal křest a následně jsem šel k prvnímu svatému přijímání, došlo k onomu zlomovému okamžiku, který já osobně považuji za mou konverzi k Bohu. Když jsem klečel s rozžatou svící před svatým přijímáním, uvědomil jsem si, že ALE vlastně nevím, co tu vůbec hledám. Vždyť toho Boha ani neznám, nevím, kde je, zda vůbec je. A jak může být hostie jeho tělem? Přijal jsem Tělo a Krev Kristovo a začal jsem se bát, že to na mně každý pozná, že takhle o těchto věcech přemýšlím. A tak jsem uvnitř mého já poprvé řekl Bohu tuto větu: „Pane, odpust mi, jsi-li opravdu v té hostii, pomoz mi a dej mi tu šanci v tebe věřit“. Tato krátká první osobní modlitba k Bohu mi otevřela srdce, oči a mysl, tento odpověď od Boha přišla okamžitě. Uvědomil jsem si, že pokud se modlím k Bohu, když ho uznávám a beru, že vlastně je.

Bezzubé úsměvy

Takže mé dětství se odehrávalo dle pravidelného scénáře – v neděli do kostela, v pondělí ve škole na stupínek, kde se mi děti, na pokyn pana učitele, veřejně vysmívaly, že chodím do kostela a měly zakázáno se se mnou více méně kamarádit. Když jsem odmítala chodit do kostela, tak mi bylo řečeno, že musím trpět, že to musí každý správný křesťan. Ještě dneska si pamatuji ty bezzubé úsměvy „hodných“ babiček z kostela, jenž v sobě skrývaly kruté potěšení z mého neštěstí. Zkrátka z toho měly velkou radost.

Mše svatá

Kolega z práce se mě zeptal, jestli s ním nechci zajít na mši svatou. Souhlasil jsem, ačkoli jsem jí moc nerozuměl. Po mši jsem však cítil tak živou a silnou přítomnost Boží, že jsem kolegovi řekl, ať se do práce vrátí sám, že ještě chvíli setrvám. Po tomto zážitku jsem začal cítit potřebu křtu. Nevěděl jsem, k čemu přesně je dobrý, ale věděl jsem, že to říká Písmo, že si to tedy přeje Bůh, a Jemu jsem věřil a právě na Božím životě jsem chtěl mít větší účast. Po zážitku živého Boha jsem se chtěl stát skutečným křesťanem.

Námaha

Po křtu jsem se snažil v sobě všechnu tu milost co nejdéle udržet, ale po určité době opět přišly hříchy, což pro mě bylo zklamání. Také jsem očekával, že díky křtu (potažmo biřmování a sv. přijímání) budu mít plnost Ducha svatého, rychleji proniknu do věci viry a budu se modlit s větší účinností. Nic z toho nenastalo. Místo toho přišla postupně krize viry a musel jsem o víru bojovat, poctivě a usilovně hledat a namáhat se.