Vytrvalost a touha dosáhnout víc
Mám-li si zvolit pro svoji písemnou práci nějakou zásadní životní událost a vyhodnotit ji, pak volím vstup do katechumenátu. Sám pocházím z rodiny, která se nijak nábožensky neprojevovala. Rodiče sice byli jako malí pokřtěni, ale to je vše. To samé můžu říci i o svém okolí a o to těžší bylo pro mne koketovat s myšlenkou vstupu do katechumenátu. Moc dobře jsem si uvědomoval všechna možná rizika. Celý proces přijímání víry beru velmi vážně a vím, že přiblížit se nějakým způsobem alespoň částečně k Bohu je velmi složité. V civilním životě, ze strany kolegů i ostatních lidí slýchám spíše výrazně proticírkevní, obecně protináboženské názory. Názory samozřejmě ve své podstatě velmi mělké, ale o to častější. Dalo by se tedy říci, že není ani v mém případě žádnou nutností hledat to, co hledám. Kdysi jsem své hledání přirovnal k běhu. Začal jsem běhat, ze začátku jen trošku, ale když se začne, opravdu začne, tak má člověk touhu dokázat víc. Možná v tom vidím podobnost s oblastí víry. První dotyky bolí, stejně jako první kilometry. Pak uběhneme deset kilometrů a chceme víc. Uběhneme půlmaraton a víme, že chceme ještě víc. Stejně tak vidím i kontakt s Bohem. Nemluvím o nějakém závodění, ale o vytrvalosti, o víře ve vlastní růst. Nevím nakolik je tohle připodobnění správné, ale tak nějak to cítím. Stejně vím, že celý katechumenát je ohromně dlouhá a i strastiplná cesta, kterou bych si nedovolil nijak časově ohraničit. Nedá se přeci říci, že člověk je po jednom roce připraven na přijetí křtu. Takových roků může být spousta, než se člověk cítí opravdu dostatečně připravený a plně si uvědomuje, vzhledem ke svým schopnostem, k čemu se chce zavázat. Křtem nekončí nějaké období, po jehož vrcholu je další vývoj nepodstatný, ale je to prostě úsek na dlouhé cestě. Stejně tak, pokud se vrátím k řádkům napsaným výše, není myslitelné, aby ten pomyslný běžec po uběhnutí maratonu přestal s běháním. Vstupem do katechumenátu se otevřela cesta, tahle cesta vede k pomyslné bráně, kterou je křest. Pokud člověk nechce, neměl by na tu cestu ani vstupovat. Pokud ale alespoň trochu chce, měl by vstoupit, a to i bez ohledu na to, že se mu třeba zdá ta cesta k oné pomyslné bráně nekonečně dlouhá. Katechumenát by podle mě měl být spíše delší než kratší, samozřejmě je to individuální, nezáleží jen na příjemci, ale i na lidech, kteří ho na této cestě doprovázejí, na ručiteli, knězi, tedy ne jen na jediném člověku.
Hodnocení katechumenátu mohu napsat až po jeho absolvování. V každém případě je to jedna z velmi zásadních událostí v mém životě, která se musí prožívat s otevřenou myslí i srdcem. Důležitým pro katechumena je určitě výběr ručitele, který se katechumenovi bude věnovat a bude to oboustranně dobrovolnou záležitostí. Dobrý výběr farnosti a vedoucího katechumenátu je další z důležitých věcí, které na cestě k přijetí křtu dokáží hodně pomoci.
