Někdy člověk nejde proti životu.
Jen ho už nějak nežije.
Funguje.
Vstane.
Udělá, co je třeba.
Možná se i modlí.
Možná chodí dál stejnými cestami.
Ale uvnitř je něco vyšisovaného. Ne velká bolest, ne dramatická krize. Spíš vytracená chuť. Jako když jídlo není zkažené, ale už není ani slané, ani sladké.
Na takový stav se těžko ukazuje prstem. Není tam jedno velké selhání. Jen člověk pomalu zjišťuje, že už dlouho nejede z vnitřního tahu, ale spíš ze zvyku.
Aleš Palán v knize Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět ještě líp píše s humorem, nadhledem a jemnou ironií. Jenže právě tenhle lehký tón někdy řekne pravdu přesněji než těžká analýza. V jedné kapitole popisuje dobu pandemie ne jen jako katastrofu, ale i jako zvláštní chvíli, kdy člověk mohl znovu zjistit, co vlastně dělá se svým časem. Píše, že jsme dostali možnost nebrat média jako výhradní zdroj paniky, ale třeba naladit kytaru, vytáhnout knihu, která na nás už roky čeká, nebo navštívit přátele, abychom je neztratili. A dodává, že když jsme si z těžké doby osvojili aspoň něco z toho, dali jsme jí nějaký smysl.
To je pro chvíle bez chuti důležité.
Člověk totiž někdy neví, co dělat, aby se znovu „nahodil“. A tak zkouší přidat. Další aktivitu. Další impuls. Další obsah. Další podnět. Jenže možná nejde o to přidat. Možná jde o to znovu dát smysl tomu, co už v životě je.
Palán na jiném místě píše o autoškole. O tom, že člověka nenaučí všechno. Že některé věci si musí osahat až sám: nejen řídit, ale třeba i natankovat, protože sebeintenzivnější příprava za člověka jeho vlastní cestu neujede. A pak prosí o pomoc, abychom neskejsli v přípravách příliš dlouho, ale poznali pravý čas a pustili se do toho.
To přesně sedí na život bez chuti.
Často v něm totiž člověk nepadá proto, že by chtěl zlo.
Spíš čeká.
Až bude mít víc jasno.
Až ucítí větší tah.
Až přijde lepší nálada.
Až se to v něm samo srovná.
Jenže takhle se někdy čeká příliš dlouho.
Možná není třeba čekat na velkou chuť.
Možná je třeba udělat malý pravdivý krok.
Ne velké rozhodnutí.
Jednu věc.
Jeden rozhovor.
Jednu modlitbu, která nebude krásná, ale pravdivá.
Jednu návštěvu.
Jednu knihu, která na mě už roky čeká.
Jedno „dnes to ve mně moc nežije, ale nechci před tím utéct“.
V jiné kapitole Palán píše o hudbě, kterou kdysi sháněl s velikým úsilím. Jel kvůli deskám do Budapešti, utratil za ně skoro celý měsíční plat a pak je doma poslouchal s takovou pozorností, že znal každý tón i každou čárku na obalu. Dnes je hudby nekonečně a snadno dostupná, ale právě proto už nemá stejnou sílu. Ne proto, že by byla horší. Jak sám říká: chyba je v přijímači. A cesta zpátky podle něj nevede k novému nedostatku, ale k opravdovosti. K tvořivému naslouchání.
To je velmi přesné.
Kolikrát člověk neztratí chuť proto, že by měl málo.
Spíš proto, že má všeho moc.
Moc slov.
Moc možností.
Moc obsahu.
Moc hluku.
Moc náhražek.
A uprostřed toho všeho už neumí poznat, co je ještě živé.
Proto je někdy potřeba nevracet se k nedostatku, ale k opravdovosti. Neudělat život zase těžší, aby byl zajímavější, ale začít ho víc doopravdy žít. Palán to u hudby pojmenovává jako návrat k tomu být při tom, slyšet tvořivě, ne jen pasivně přijímat proud všeho možného.
Stejně tak i v modlitbě, ve vztazích, v práci.
Ne všechno zase rozjet.
Ale znovu se dotknout toho, co je skutečné.
A snad právě proto je v knize i krásná úvaha o tichu. Palán tam přemýšlí, jestli ticho a tma nejsou spíš výchozí situací než pouhým opakem hluku a světla. A připomíná, že jsme ticho i tmu skoro vyhubili, protože jsme na straně luxů a decibelů.
Člověk bez chuti často nepotřebuje další hluk.
Potřebuje ticho, které není prázdné.
Ticho, v němž se znovu ukáže, co je jen šum a co je hlas.
Ticho, v němž se přestane přehlušovat.
Ticho, v němž zjistí, že pod únavou je možná smutek, pod smutkem hlad a pod hladem touha.
Takové ticho nebývá pohodlné.
Ale bývá pravdivé.
A pravdivost je často první cesta ven.
Možná tedy nejde o to, aby člověk bez chuti našel hned novou velkou vizi. To bývá příliš velký úkol. Možná jde nejdřív o něco menšího a poctivějšího:
přestat žít jen ze setrvačnosti,
přestat čekat na dokonalou chvíli,
přestat se krmit jen dalším hlukem,
a znovu se vrátit k jedné skutečné věci.
K tomu, co ještě není mrtvé.
Jedna kniha.
Jedna věta evangelia.
Jedna obyčejná práce udělaná poctivě.
Jedno setkání, které neodbudu.
Jedna chvíle ticha.
Jedna modlitba bez okras.
Někdy člověk nepotřebuje nový plán života.
Potřebuje znovu ochutnat, že život je ještě k žití.
A to se často nevrací ve velkém.
Vrací se to po malých doušcích.
Možná tedy v čase bez vize, cesty a chuti není nejdůležitější ptát se:
Kde vezmu velké světlo?
Možná je důležitější ptát se:
Kde je dnes aspoň malý živý bod?
Co je ještě opravdové?
Co mi ještě není lhostejné?
Co ve mně ještě dýchá?
Právě tam možná začíná cesta zpátky.
A možná nevede přes výkon, ale přes opravdovost.
Ne přes nátlak, ale přes pozornost.
Ne přes velké rozsvícení, ale přes malé světlo, které člověk konečně nepřejde.
