Znala jsem je, netušila jsem to
Jak popsat vlastní zkušenost s pastorační pomocí? A jak rozhodnout, zda lze tuto pomoc označit za pastorační? Za sebe mám pocit, že mě osobně pastorační vedení velmi chybí a asi vždy chybělo. Vyrůstala jsem na severu Čech v nekřesťanské rodině. Přestože maminka sama byla pokřtěna, nikdy v rodině víru nepraktikovala, ani o ní nemluvila. Jsem z generace Husákových dětí, dětí ze 70. let 20. století. Těžko lze rodičům zazlívat, že kostel v rodné obci jsem znala vždy jen zvenku. Doba byla taková, rodiče kladli důraz na možnosti studia a budoucnost. Těžko říct, jestli si byli vědomi, že by na prvním místě v životě mělo jít o něco víc. Přesto si vzpomínám docela přesně na několik okamžiků, kdy jsem pocítila zvláštní nutkání, zvědavost – a to k otevření a začtení se do bible. My jsme ji doma vůbec neměli, ale při svých návštěvách u stařičkého maminčina strýčka jsem ji viděla stát v jeho knihovně. V době svých vysokoškolských studií v Praze jsem jej navštěvovala častěji a bibli jsem si u něj pravidelně půjčovala z knihovny. Dnes mi připadá velmi zvláštní, že jsme nikdy o Bohu – ani jedinkrát – nemluvili. Strýček mě nechal bibli číst a mlčel. Bylo to v době, kdy jsem se současně učila na zkoušky z dějin mezinárodního dělnického hnutí a jiné podobné. Je otázkou, jak bych reagovala na pravdy či dogmata víry… Po strýčkově smrti jsem od tety dostala onu bibli jako dědictví a strýčkův odkaz, poslední vzpomínku. Od té doby stála bible v mé knihovně, ale po pravdě musím přiznat, že bez onoho pocitu vzácných chvilek vedle strýčka, jsem ji otvírala ve stále delších intervalech. Studovala jsem učitelství biologie – chemie, a to jistě nebyl obor, kde bych bez pomoci viděla Boží obraz jasněji. Jen jsem neustále žasla nad dokonalostí a přesnosti všech procesů, ale smysluplně je propojit s Boží slávou mi nějak nešlo. Učebnice popisovaly Darwinovu evoluci jako jistotu a Genesis a popis stvoření byly pouze legendy, báje a pohádky, kterým by přeci dnes již nikdo rozumný nevěřil. Na církev, faráře nebo něčí pomoc jsem ani nepomyslela. Pročítala jsem bibli, pěkně od začátku do konce – nikdo mi neřekl, že to jde i jinak – a prokousávala je knihami Starého zákona. Po sametové revoluci jsem zahlédla na autobusové zastávce nenápadný letáček – pozvánku na biblické hodiny v salonku kulturního domu. Kulturák jsem považovala za solidní instituci, a tak jsem sebrala odvahu a šla na první setkání. Najednou jsem měla s kým mluvit, lidé okolo mě měli stejné pochybnosti a stejně opravdově hledali řešení a odpovědi. Časem jsem zjistila, že se jedná o skupinu Adventistů sedmého dne. Přestože jejich přijetí bylo velmi vřelé a velmi mi v této fázi hledání cesty k Bohu pomohli, začala jsem mít pochybnosti, jestli jejich chápání bible a Boha je správné. Začalo se mluvit o křtu a mé pochybnosti rostly. V té době jsem se seznámila s mým nynějším manželem, který pocházel z Broumova. Návštěvy u jeho rodičů a v rodině starších bratrů mně otevřely pohled na tradici katolické církve. Kromě údiv vzbuzujících sakrálních prostor v katolických kostelích a katedrálách na mě účinkoval zcela pragmaticky i fakt, že je katolická církev ze všech církví nejstarší, a tedy ta, která u všeho byla od začátku. Má nejistota a pochybnosti o křtu u adventistů byly najednou zcela pochopitelné. Poznala jsem Krista, život křesťanských rodin svých příbuzných a začala chodit do katolického kostela. Ale ne v naší obci – jezdila jsem do velkého děkanského kostela v krajském městě. Co bylo důvodem – asi pocit sounáležitosti s kostelem plným lidí a určitě i anonymita. Pořád jsem hledala a podvědomě chtěla někam patřit. V kostele v naší obci se scházelo v sobotu večer asi 5 babiček, kostelíček potřeboval opravy – žádná nádhera, rozbité varhany a pusto prázdno. Začali jsme plánovat svatbu a Honzova maminka trvala na církevním sňatku. Až po mnoha letech jsem se dozvěděla, jak vyděračsky na tom trvala a vyhrožovala synovi, že na svatbu jinak nepřijede. Pro mě to nebyl problém, prostředí kostela mi přišlo vznešené, tak proč ne? V té době se ještě samotný církevní sňatek neuznával, a tak jsme absolvovali obřady oba. Nebyla jsem ještě pokřtěná, pan farář požádal o dispens. Jedinou jeho podmínkou bylo, že budeme společně chodit na bohoslužby v našem kostele. Dneska cítím jako velkou chybu – promarněnou příležitost, že nás nepozval také na nějaké hodiny předmanželské přípravy. Život běžel dál, povinností s rodinou přibývalo, manželova rodina byla daleko a moji rodiče a sestra žili dál svým původním rytmem života. Manžel pracoval v turnuse a velmi často mši svatou nestíhal. Pravidelnost a nadšení opadalo, zbyla povinnost, ze které se člověk časem snažil vymlouvat. Po narození syna byla nastolena otázka jeho křtu. A v tomto okamžiku pan farář nastolil podmínku – bud přistoupím ke křtu nejprve já (maminka dítěte) nebo syna křtít nebudeme. Rozhodnutí nebylo těžké, vždyť jsem o křtu vlastně přemýšlela již dlouho. A tak začal můj katechumenát a já po tolika letech začala objevovat, komu a čemu mám věřit. Konečně jsem našla cestu ke Kristu… Zrodilo se pochopení. Zjistila jsem, že věřící jsou i mezi mými kolegyněmi na ZŠ, kde jsem učila. Bylo to překvapivé, znala jsem je a netušila jsem to. Abych se dozvěděla víc a chápala i historii, tradici, liturgii, přihlásila jsem se na katechetický kurz. Velmi ráda vzpomínám na náladu na setkáních kurzu. To společenství různě starých a různě zkušených lidí, kteří jdou ke stejnému cíli. Společné modlitby a spousta zajímavých informací. Žádné pochybnosti – věříme autoritě Církve. Velmi podnětné pastorační vedení jsem prožila při svátostech smíření. Zpovědník dobře chápal má pochybení a nedokonalosti, vysvětloval mi, že ve slabosti je naše síla v Kristu. Nenechal mě padnout v neúspěchu, podporoval mé každodenní začátky. Často na jeho útěchu ve slabosti vzpomínám. Dneska mi opět pastorační vedení chybí. Manžel prožívá krizi své víry a se synem cloumá puberta. I na církevním gymnáziu je jediné věřící dítě ve třidě – a maminka již není tou správnou autoritou. Když se ohlédnu za svým životem a hledám důvody a podněty své konverze, vypadají velmi nenápadně, skoro by je šlo přehlédnout. Je tohle působení Ducha svatého? Zní takhle Boží hlas? Víra je Boží dar- bez něj nelze uvěřit. Bez něj jen žijeme v tradici, hledáme a často nevíme, co vlastně. Před očima mi probíhají obrazy: potichu sedící strýc s biblí v knihovně, letáček na zastávce autobusu, katolické kořeny mého manžela, který odešel za prací k nám do severních Čech, okouzlení sakrálním prostorem gotické katedrály, slzy v očích při zvuku varhan, obavy z těžkého porodu a nečekaný klid po přijetí Těla Kristova.
