Evangelia nejsou čtyři stejné zápisy. Jsou to čtyři různé pohledy na tutéž skutečnost. A právě v tom je jejich krása.
Marek je rychlý, praktický, plný pohybu.
Matouš hledá souvislosti, kořeny a naplnění dávných příslibů.
Lukáš má cit pro člověka, pro milosrdenství a pro ty, kdo zůstali na okraji.
Jan jde do hloubky, k tichu, tajemství a lásce.
Každý stojí trochu jinde.
A proto každý vidí něco, co by druhému mohlo uniknout.
Možná právě tady začíná radost: když přestaneme chtít, aby svět mluvil jen naším jazykem.
Proto máme různé řády, různé autory knih, různé kazatele, různé způsoby modlitby i služby. Potřebujeme lidi vzdělané a teoretické, ale i praktické. Potřebujeme slovo v kostele, v lese i v hospodě. Potřebujeme mši v katedrále, v obyčejném kostele i v hřbitovní kapli.
Ne proto, že by cíl byl nejasný.
Ale proto, že lidé přicházejí z různých stran.
Někdo potřebuje ticho.
Někdo příběh.
Někdo krásu liturgie.
Někdo obyčejný rozhovor u stolu.
Někdo hlubokou teologii.
Někdo jednu prostou větu, která ho podrží.
Cesty jsou různé, ale směr může být jeden.
Vždyť i do Compostely vede mnoho cest. Každá má jinou krajinu, jiný rytmus, jinou únavu, jiné rozhovory. A přesto poutníci často objevují totéž: že cesta není jen přesun z místa na místo, ale proměna pohledu.
Různost nemusí být ohrožení.
Může být pozváním.
Když se jí nebojíme, svět se rozšíří. A srdce také.
