Jsou věty z evangelia, které nás pohladí.
A pak jsou věty, které nás skoro přimáčknou ke zdi.
Jedna z nich zaznívá v Ježíšově řeči o modlitbě:
„Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky.“ Mt 6, 14-15
A člověk si řekne:
Tak počkat.
Když nedokážu odpustit, tak mi neodpustí ani Bůh?
To je přece hrozné. To není dobrá zpráva. To vypadá jako duchovní past.
Protože jsou věci, které se neodpouštějí snadno. Jsou bolesti, které v člověku neleží jako drobný kamínek v botě, ale jako balvan na hrudi. Někdo nás zradil. Ponížil. Opustil. Zneužil naši důvěru. Vzal kus našeho života a nikdy se neomluvil. A teď slyšíme: když neodpustíš, nebude odpuštěno ani tobě.
Co s tím?
Odpuštění není cit na povel
Možná nejdřív potřebujeme říct, co odpuštění není.
Odpuštění neznamená, že se nic nestalo.
Neznamená to, že zlo přejmenujeme na nedorozumění.
Neznamená to, že se máme vrátit do vztahu, který nás ničí.
Neznamená to, že máme znovu otevřít dveře člověku, který ubližuje.
A už vůbec to neznamená, že se v nás najednou musí rozlít teplý pocit smíření.
Někdy člověk nechce nenávidět, ale pořád to v něm bolí. Chce odpustit, ale nejde mu to. Modlí se, snaží se, rozumem ví, že by měl pustit, jenže srdce je ještě sevřené.
A právě tady je důležité rozlišit dvě věci.
Jedno je říct:
„Nechci odpustit. Chci si tu nenávist nechat. Chci, aby ten druhý pro mě zůstal navždy jen viníkem. Nechci pro něj žádné milosrdenství.“
A něco úplně jiného je říct:
„Bože, já odpustit nedokážu. Bolí mě to. Nejsem tam. Ale nechci zůstat vězněm své rány. Pomoz mi.“
To první je zatvrzelost.
To druhé je modlitba.
Slovo „odpustit“ znamená také „pustit“
Pomoci nám může i samotný jazyk evangelia.
Řecké slovo, které překládáme jako „odpustit“, znamená také pustit, propustit, nechat odejít. Není to tedy jen otázka pocitu. Není to výzva: „Měj k tomu člověku hned krásný vztah.“ Je to spíš výzva: nepřivazuj si druhého navždy k jeho vině. Neponechávej si ho jako rukojmí své bolesti.
A v Otčenáši původně prosíme:
„Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům.“
Dluh je silný obraz. Když mi někdo ublížil, jako by mi něco dlužil. Omluvu. Nápravu. Vrácenou důvěru. Kus života, který už nejde vrátit. A já ten dluh držím v ruce jako směnku.
Jenže někdy ji držím tak pevně, až ona začne držet mě.
Odpuštění pak neznamená: „Už mě to nebolí.“
Znamená spíš: „Nechci svůj život postavit na vymáhání tohoto dluhu.“
To může trvat dlouho. Někdy celý život. Ale začíná to ve chvíli, kdy člověk aspoň malým kouskem srdce připustí: nechci, aby moje bolest byla mým bohem.
Proč Ježíš mluví tak tvrdě?
Ježíšova věta zůstává tvrdá. Nemá smysl ji obrušovat do neškodna.
Ale její tvrdost není past. Je to varování.
Ježíš říká: nemůžeš chtít žít ze světa Božího milosrdenství a zároveň pro druhé budovat svět bez milosrdenství. Nemůžeš říkat: „Bože, odpusť mi všechno,“ a současně říkat o druhém: „Ale jemu nikdy.“
Ne proto, že by Bůh byl malicherný účetní. Ne proto, že by si řekl: „Ty jsi neodpustil, tak já taky ne.“ Bůh není uražený obchodník s milostí.
Jde o něco hlubšího.
Odpuštění je jeden proud. Buď do něj vstupuji, nebo se mu bráním. Když chci, aby ke mně teklo Boží milosrdenství, nemohu zároveň říkat: „Ale skrze mě dál nepoteče ani kapka.“
Kdo nechce odpustit, nezavírá Boží srdce. Zavře svoje. A pak se diví, že se do něj milosrdenství nevejde.
Nejsem v pasti, když zápasím
Tohle je důležité:
Člověk, který zápasí s odpuštěním, není automaticky mimo Boží odpuštění.
Naopak. Možná je Bohu blíž než ten, kdo o odpuštění krásně mluví, ale ve skutečnosti nikdy nepřipustil, že také sám žije jen z milosti.
Křesťan není člověk, kterému nikdo neublížil.
Není to člověk, který má všechny vztahy srovnané.
Není to člověk, který umí okamžitě pustit každou křivdu.
Křesťan je člověk, který ví: i já žiju z odpuštěného dluhu. A proto nechci zůstat ve světě, kde se dluhy jen počítají, připomínají a vymáhají.
Možná dnes neodpustím celé.
Možná neodpustím krásně.
Možná neodpustím s úsměvem.
Ale můžu začít modlitbou:
Bože, já odpustit nedokážu.
Ale nechci zůstat zavřený v nenávisti.
Nechci, aby člověk, který mi ublížil, dál řídil můj vnitřní život.
Nechci, aby moje rána byla posledním slovem o mém srdci.
Pomoz mi pustit aspoň první milimetr.
A možná právě ten první milimetr je začátek zázraku.
Dveře zavřené zevnitř
Ježíš nás nechce vyděsit větou: „Kdo to nezvládne, toho Bůh škrtne.“
Chce nás zachránit před jinou pastí: před představou, že mohu přijímat milosrdenství a zároveň ho druhému navždy odepřít.
Kdo neumí odpustit a bolí ho to, není ztracený.
Kdo neumí odpustit a prosí o pomoc, už stojí na prahu odpuštění.
Ale kdo nechce odpustit a ještě si z toho udělá spravedlnost, ten si zavírá dveře zevnitř.
A možná právě proto nás Ježíš učí Otčenáš.
Ne jako básničku pro bezchybné.
Ale jako modlitbu pro lidi, kteří vědí, že mají dluhy. A že se nechtějí stát věřiteli bez slitování.
Protože Boží odpuštění není odměna pro ty, kdo už všechno zvládli.
Je to proud milosrdenství, do kterého se učíme vstupovat.
Někdy jistě.
Někdy po kolenou.
Někdy jen jedinou větou:
Otče, já ještě neumím odpustit.
Ale chci se to učit od tebe.
