Někdy se zdá, že naše sebevědomí je jako nádoba – buď prázdná, nebo naplněná až po okraj. Jenže nikdo jiný než my sami do ní skutečně vodu nenaleje. Příběh Agáty a Beáty je o cestě dvou žen, které se setkaly s bolestí, manipulací i vyčerpáním, ale také s odvahou znovu se postavit na vlastní nohy. Je o tom, jak těžké je budovat vztah, když si sami nevěříme – a jak mocná může být podpora, když je opravdová.

Příběh Agáty

Pokud je někdo v oblasti sebevědomí „prázdná nádoba,“ tak ji nikdo druhý naplnit nemůže.

Sebevědomí vzniká a buduje se v dětství, dospívání a tvaruje po celý život – když to bylo v dětství blbý, neznamená to, že to bude tak navždy, ale pokaždé je to práce toho konkrétního člověka, zda se hne nebo nehne z místa. Nikdo to za něho nemůže oddřít.

Pokud už někdo sebevědomý je, může ho ten druhý podpořit a pomoci mu ještě více kvést. Pro ženy to jsou třeba „nevyžádané pozornosti“ (moc ti to sluší, hezky voníš, dnes jsem na tebe myslel, mluvil jsem o tobě v práci, doteky, zájem o sex, který naplní oba… nebo zájem o společně strávený čas, společná témata, zájem o věci, které jsou jenom „moje“ (jak sis užila kafe s holkama?, zájem o práci o moje projekty,). Moc příjemné je sdílení rodiny – dětí. A pro mě je velice naplňující, když vím, že partnerství/náš vztah je na prvním místě a děti až jako plody. Prostě ne, co je občas vidět – dala jsi mi děti, v těch se vidím a o tebe už nemám zájem. U chlapa to bude podobné, ale je to spíš o činnosti, akci, než o vzhledu (tohle se ti povedlo…), říká manžel. I když, pokud bude chlap „modýlek“ tak ho asi potěší, že má pěkný obličej a že mu to sluší. 🙂

Ten zájem musí být ale opravdový, hra na to nepomáhá (viz můj bývalý manžel, pro kterého jsme byla Bohyně, lichotek bylo milion, ale rozdával je všude – tím to potom postrádá tu výjimečnost.

Příklad, který nyní řeším s jednou kamarádkou – děti mají veliké, oba s partnerem mají naloženo (a to teda fakt mají), sebevědomí na venek ano, ale v realitě pokulhává, hlavně u ní, a protože jsou ve věku, kdy začínají rekapitulovat (přes 50) a řešit hlavně sebe, tak zjišťují, že si nemají moc co dát. On je na ní hrubý (jsi tlustá…), neví, co má čekat, když má „náladu“… tak zvažuje, že by asi bylo lepší, jít od sebe a postarat se konečně o sebe samu… Prostě „budování“ vztahu nepodchytili včas…otázkou je, jestli by to vůbec bylo možné, když byli a jsou oba plní svých bolestí a černot…

Manžel ještě dodal, že vztah s někým, kdo sebevědomý nemá, je peklo, protože ti ten protějšek hodně nakládá a je to vyčerpávající (dnes ti to sluší – myslíš to vážně?, vždyť jsem tlustá, koukej…- stále chtějí ujišťovat, ale všechno je málo … viz sebevědomí není voda, to se načepovat nedá … člověk musí máknout sám na sobě a podporující okolí k tomu, to je super bonus.

Pokud sebevědomý máš, může ho ten druhý ale snížit a hodně rozhodit…ale o tom už více Beáta

Příběh Beáty

Za mne úplně souhlasím s každým slovem a jen doplním o zkušenosti ze života s manipulátorem. Je to přesně jak Veru napsala, když sebevědomí máš, nikdo ti ho nemůže vzít, ale to jak já vnímám sebevědomí (tzn že jsem si vědoma sebe sama, mohu cítit svoje potřeby a mohu to být za každých okolností já a jsem přijatá lidmi kolem sebe), tak je možné, že nemáš dost sil, energie, času vnímat sebe. Všechno tohle pro sebe totiž manipulátor zabere pro sebe a proces je tak postupný, že ani nevíš, že se to děje. Bohužel ani on to neví, tak je málokdy možný jakýkoliv posun k uvědomění. Zjistí, co je pro tebe důležité a postupně ti to vezme – blízkost, dovolená, společné jídlo, intimita…..

Takže postupně ztrácíš reálný náhled na to kým jsi a kdo jsi. Já asi nejsem úplně standartní oběť, protože jsem hrozně bojovala, za sebe a naši dceru ve vztahu k bývalému manželovi, ale úplně chápu ženy, které uvěří slovům manipulátora a začnou věřit, že jsou neschopné. I tak jsem po jeho odchodu měla pocit, že už žádný další vztah nechci, nemám na něj sílu a nechci zase bojovat o svoje hranice. Dodnes si pamatuji, jak jsem měl o mne jeden muž zájem a já psala Veru (a i jsem tomu věřila), že nemám co nabídnout. Cítila jsem jsem se stará (bylo mi asi 36let :-)), unavená, byla jsem nemocná, zadlužená, za sebou roky dohadování a před sebou rozvod a v péči pětiletou dceru, která se chovala jako blázen. Nejedla, nespala, dělala scény, protože se jí něco nelíbilo a řvala na mě, že mě nenávidí (jednou na mě i plivla, byly jí asi čtyři roky).

V tu dobu jsem zjistila, že všechno, z čeho mě obviňoval bývalý manžel dělal vlastně on. Bylo to úplně absurdní. Podle jeho slov jsem mu byla nevěrná, nestarala jsem se o dceru, nevařila jsem dobře, prádlo jsem skládala blbě a kupovala jsem blbý cukr. A kdybych na něj byla víc milá, prý by se to celé nestalo a on by neodešel za jinou paní, se slovy, že má právo na štěstí.

Když to takhle píšu, tak si nejsem jistá, jestli se mi chce smát nebo brečet a ještě teď při vzpomínce na tu dobu se mi klepou ruce. Je to jak z blbýho románu. Možná stačil jen kousek času a já bych mu uvěřila. I tak jsem to odnesla symptomy, jako je selhání imunity, život ohrožující anemie, benigní nádor, který mne ohrožoval na životě. Po jeho odchodu se vše začalo hojit.

A teď ta lepší část 🙂 Po dvou letech od manželovo odchodu, mi můj dlouholetý kamarád nabídnul pomoc s rozvodem, pozval mě na kafe, na oběd. Už jsme spolu asi sedm let. Podle něj vařím výborně, jsem pro něj vtipná, výjimečná, sexy, zábavná, je se mnou pohoda. Což není vždy pravda 🙂 Rozdíl je v tom, že vedle něj se nemusím snažit být někdo jiný. Když jsem unavená, nosí mi do postele čaj, vaří polévku a venčí psy. Udělá většinu věcí, o které požádám, nikdy mě neprudí, nic mi nezakazuje a moje dcera v pubertě mu přijde vtipná (mě vůbec:-)). Když jde okolo mne, tak mě pohledí, nebo mi dá pusu do vlasů. Nevím, jak to líp nazvat, ale jako kdybych vedle něj mohla být opravdová já. Bez úprav chování nebo stylu oblečení. Na vypjaté emoce reaguje klidem a objetím. Nečeká, že jsem zodpovědná za jeho emoce ani ponožky. Když mu volám, že se něco posralo, tak mě vždycky uklidňuje a říká, že to zvládneme. Za našeho společného vztahu jsem domu přinesla asi pět koček a dva psy. Přestože je nechtěl, má je rád, stará se o ně a nechává je spát na svojí půlce postele. Když přijdu pozdě, najdu ho spokojeného, jak se kouká na fotbal na telefonu nebo vyřizuje maily. Za život s ním, jsem se asi nejvíc uklidnila a zahojila. Neříkám, že je dokonalý, ale má až neskutečně laskavé srdce.