Nebude to třeba dneska?
V půvabné knížce Tuesdays with Morrie popisuje umírající profesor smrt jako malého ptáčka, který vám sedí na rameni a prozpěvuje si: „Co když dneska? Co když dneska je to ten den, kdy umřeš?“
Je mi jasné, že bez podobného prožitku se to těžko vnímá. Snadno vás naštve odmlouvající dítě, čekání ve frontě nebo bezohledný řidič. Jenže když člověk poslouchá toho ptáčka na rameni, přijdou mu všechny tyhle věci maličkaté. V odmlouvajícím dítěti vidím výzvu pro sebe, jak to udělat jinak, abychom to spolu vyřešili a ani jeden se necítil raněný. Z čekání ve frontě je chvilka klidu, kdy si můžu (když jsem sama) zavřít oči nebo si popovídat (když čekám s dětmi). Když mě mine o centimetry bláznivý řidič, oddechnu si s tím, že dneska ještě ne.
Dneska není ten den.
