Zprávy o sexuálním zneužívání spojeném se Stanislawem Górou, kterému mnozí říkáme Stašek, hluboce zasáhly naši farnost i mnoho lidí mimo ni. Přinesly také otázku, jak teď být spolu, když každý prožíváme tuhle bolestnou situaci jinak. Píšu tyto řádky, protože mi na tom záleží. Chtěl bych se podělit o to, co sám prožívám, a vyslovit jedno přání: abychom při hledání pravdy a pomoci obětem neztratili laskavost k sobě navzájem.
Když jsem se v prvních dnech dozvěděl, co se stalo, vůbec jsem nevěděl, jak se k tomu postavit. Některé zprávy člověk slyší, ale potřebuje čas, než je vůbec dokáže přijmout.
Myslel jsem na Staška. A myslím na něj pořád. Zároveň nechci, aby v našem přemýšlení a našich sporech zanikli lidé, kterým bylo ublíženo. Jejich bolest si zaslouží naše naslouchání a péči. Neměla by se ztratit za tím, jak těžké je pro nás přijmout něco takového o člověku, kterého známe a máme rádi.
Do toho všeho přišly rozepře, výčitky, křivdy a někdy i nadávky. Vybavují se mi biblická slova o otci proti synovi a matce proti dceři. Lidé, kteří si byli blízcí, si najednou přestávají rozumět. Někdo nemůže uvěřit, někdo se hněvá, někdo mlčí, protože už nemá sílu něco vysvětlovat. A někdy si v té bezradnosti ubližujeme ještě navzájem.
Nechci nad tím vyslovit větu, že všechno zlé je pro něco dobré. Tady mi připadá příliš snadná. To, co se stalo, není dobré. Bolí to. A každého jinak. Bolest těch, kterým bylo ublíženo, přitom nemůžeme zaměnit za naše zklamání nebo otřesenou důvěru.
Moc děkuji Mílovi Müllerovi za jeho úvodník Protiklady ve Svatováclavské vinici. Pomohl mi přemýšlet o tom, jak se v celé věci neztratit. Zůstala ve mně především jeho výzva: představme si, že mezi oběťmi je naše dcera a na Staškově místě náš syn.
Kdyby šlo o naši dceru, chtěli bychom, aby jí někdo naslouchal, bral ji vážně a pomohl jí. Kdyby šlo o našeho syna, bolelo by nás, co udělal, a potřebovali bychom, aby za své jednání přijal odpovědnost. Přesto bychom ho nejspíš nepřestali mít rádi. Obojí může být pravda současně.
Laskavost pro mě zahrnuje i pravdivost, ochranu těch, kterým bylo ublíženo, a jasné hranice. Můžeme pojmenovat zlo a trvat na odpovědnosti. A přitom se snažit nezavrhnout člověka.
Moc bych si přál, abychom k sobě zůstali laskaví i tehdy, když se v něčem neshodneme nebo potřebujeme různě dlouhý čas, abychom celou situaci unesli. Abychom se dokázali ptát a naslouchat, místo abychom si přisuzovali špatné úmysly. Aby se nikdo nemusel bát promluvit o své bolesti.
Nemám na všechno odpověď. Tohle bych ale chtěl přát nám všem: abychom k bolesti, která už tu je, nepřidávali další. A abychom v tom nikoho nenechali samotného.
Naději pro mě nese obraz marnotratného otce. Otce, který svou láskou nešetří a vychází vstříc oběma synům. Neříká tím, že se nic nestalo. Dává ale naději, že zlo a bolest nemusejí mít poslední slovo. Také nám dává svou lásku, trpělivost a možnost znovu začít. Snad z té jeho štědrosti dokážeme něco předat i sobě navzájem.
