Ráno otevřu breviář. Církev mi nabízí slova, kterými mohu začít den spolu s mnoha dalšími lidmi. Modlí se jimi kněží, řeholníci i lidé, kteří vedle modlitby chystají děti do školy nebo odcházejí do práce. Někdy ta slova projdou docela hladce. Znám je. Tentokrát se ale u jedněch proseb ranní chvály zastavím:

Dobrořečíme ti, Bože, Stvořiteli všech věcí,
že nám dáváš pozemská dobra a zachováváš nás naživu.
Pohlédni na nás, když začínáme dnešní práci,
a učiň, ať plníme tvou vůli a účastníme se na tvém díle.
Dej, ať je naše dílo užitečné našim bratřím,
abychom s nimi a pro ně budovali pozemskou vlast,
odpovídající tvému přání.
Buď s námi a se všemi, s nimiž se dnes setkáme,
a daruj nám radost a pokoj.

Zkusme je chvíli nehodnotit. Jen si všimnout, co při nich říkáme. Jak si představujeme Boha, kterého oslovujeme? A co se v té modlitbě děje s námi?

Mě zarazí věta: „Pohlédni na nás.“ Bože, ty nás přece vidíš. I před modlitbou. I když se nám modlit nechce. Proč tě prosíme, aby ses na nás teprve podíval?

Věřím, že Boží pozornost nemusíme získávat. A pod jeho pohledem si nepředstavuji kontrolu, zda ráno řádně plním svůj plán. Spíš blízkost, ve které mohu být pravdivý. Přijít i s únavou, nechutí, obavou z rozhovoru, který mě čeká. Nemusím nejprve předvést dobrého pracovníka a zbožného člověka, aby stálo za to se na mě podívat.

Proto bych si tu prosbu rád obrátil: Ty nás vidíš. Pomoz nám také vidět.

Vidět člověka, kterého potkám. Všimnout si, že za zprávou v telefonu je někdo, kdo čeká na odpověď. Nebo že kolega, který mě dnes zdržuje, možná potřebuje něco říct. A někdy také vidět sebe: že už jsem unavený a svou únavu právě předávám někomu jinému.

Hned vedle je další prosba: „Učiň, ať plníme tvou vůli.“ Tady ve mně něco znejistí. Jako by měl Bůh pohnout mnou, abych udělal to správné. Jenže nechci být loutkou. Potřebuji rozlišovat, rozhodnout se a nést následky svého rozhodnutí.

Boží vůli si nepředstavuji jako tajný seznam úkolů, který musím ráno správně uhodnout. Mohu se ptát, co je dobré udělat. Mohu naslouchat. Mohu se mýlit a svůj postup změnit. K tomu potřebuji odvahu i pokoru. A právě za ně se modlit umím.

Prosba, aby naše práce byla užitečná druhým, má dobrý úmysl. Jenže u úmyslu snadno zůstanu. Řeknu velkou větu a nemusím se podívat, co moje práce skutečně působí. Mohu celý den „pomáhat lidem“ a přitom přeslechnout člověka přímo před sebou. Mohu zavést dobré opatření, jehož důsledky bude muset někdo jiný každý den snášet.

Tady vidím nebezpečí příliš obecných modliteb. Dokážou nás uklidnit, aniž by nás přivedly ke skutečnosti. A když přidáme Boží vůli a Boží dílo, mohou dát našemu jednání autoritu, kterou jsme si ještě ničím neověřili. Místo otázky, zda někomu opravdu pomáhám, si odnesu pocit, že konám něco vznešeného.

A pak přijde „pozemská vlast“. V hlavě mi okamžitě naskočí: „K budování socialistické vlasti buď připraven!“ A skoro už slyším: „Vždy připraven!“

Takovou vzpomínku mi při ranní chvále nabídne vlastní hlava. Je to moje generační asociace. Ale ten slavnostní, budovatelský tón dobře znám. Všichni směřujeme k velikému cíli, všichni máme přiložit ruku k dílu. Jenže kdo pozná, co přesně odpovídá Božímu přání? Dnes mě možná čeká docela obyčejný rozhovor. Potřebuji při něm chvíli poslouchat, místo abych už v polovině věty věděl, co má druhý udělat. Za to se modlit dokážu.

Můj pohled se mění právě tím, že ty věty začínám brát vážně. Čím víc věřím, že Bůh je s námi, tím méně mi dává smysl přivolávat jeho pozornost. A čím víc vidím důsledky naší práce, tím opatrněji ji označuji za Boží dílo. V modlitbě potřebuji prostor, kde mohu svoje plány také zpochybnit, přiznat nejistotu a připustit, že něco bude dobré udělat jinak.

Kdybych si ty prosby převedl do vlastního dne, mohly by znít třeba takto:

Bože, děkujeme za život a za dnešní den.
Jsme před tebou i s tím, do čeho se nám nechce.
Pomoz nám vyslechnout člověka, než mu začneme radit.
Ať na druhé nepřenášíme svůj spěch, strach ani únavu.
Dej nám odvahu přiznat, že něco nevíme, a říct si o pomoc.
Když někomu přidáme zbytečnou starost, pomoz nám to napravit.
Ať dokážeme udělat, co je dnes naše, a večer práci také odložit.
Děkujeme, že tvůj pohled na nás není odměnou za to, kolik toho stihneme.

Tohle je můj pohled. Někdo může původní slova slyšet jinak a dobře se jimi modlit. Společná modlitba ostatně musí unést mnoho různých životů. Mně pomáhá si její slova trochu překládat v hlavě. Přinést do nich svůj dnešek, konkrétního člověka, vlastní neochotu i to, na co se těším.

Pak možná stačí zůstat u jedné věty a chvíli mlčet:

Bože, ty nás vidíš. My se teprve učíme vidět.